Žádné objektivní hodnocení dějin
z hlediska historie neexistuje.

1806-1993

1806, Horní Rakousy

„Elizavet dnes přijede", oznámil mu Roderich, když pomalu sešel dolů do salónku, kde už na něj český národ čekal. Jeho svěřenec se válel na kanapi, kde si s lehce stupidním výrazem pohvizdoval a houpal nohou ve vzduchu. Po slovech Rakouska se ale probral a na tváři se mu objevil úšklebek.

„Umím si představit, že se na ní těšíš," řekl Čech vědoucně a poškrábal se v hnědé kštici vlasů, které mu končiily pod ušima a také se mu přesně v těch místech vlnily. Musel se v duchu zastavit, aby mu neodpověděl taky německy, i když v posledních letech na to musel myslet čím dál míň.

"Samozřejmě, že se na ni těším." Pronesl ledabyle, jako by oba nevěděli, že se těší až moc. "Ale ona tu nezůstane, jede si jen pro zprávy." Pronesl Rakušan věcně. "Prvně o tom ale chci mluvit s tebou." Pohlédl zpříma na Václava, který nadzvedl obočí.

„O co jde?"

„Jestli máš chuť, tak si vem…," ukázal k laskominám na podnose, zatímco se sám uvelebil do křesla naproti Čechovi.

"To jsem zvědavej na tu novinku, když mi k ní servíruješ sladké," odpověděl mu Václav, který si už ale při tom stačil narvat do pusy celý zákusek.

Roderich ho dobrou chvíli jen sledoval se semknutými rty a nakrčeným obočím. Sám si často říkal, že za jeho převychování by si zasloužil doživotní penzi, ale když ho viděl, jak po sobě drobí, měl chuť sám sebe praštit. Ne že by se Wenzel, jak mu říkal, nedovedl chovat slušně, on prostě se rozhodl v jeho společnosti nenamáhat a to ho pěkně sralo.

"Jako člověk bys jíst nemohl?"

"Já ale nejsem pouhý člověk," skoro na něj vyprskl Václav, usmívající se přes udrobená ústa.

Rakousko si ho chvilku měřil a pak procedil mezi zuby: "Ne, to doopravdy nejsi."

"Hele nech si toho sarkasmu a vyklop to. Hlavně mi neříkej, že zatímco jsem tady, tak mi Prusko pochoduje po Praze. To. Už. Proboha. Doufám. Nikdá. Víc." Zakoulel Václav očima. Podle jeho skromného názoru byl Gilbert jen ubohou náhražkou národa a Prusko samotné pravděpodobně existovalo čistě z důvodu jim otravovat život. Nemluvě o tom, že právě díky Prusovi přišel v minulém století o značnou část Slezska.

A tohle by se nikdy nestalo, kdybych to tu vedl já, pomyslí si Čech temně. Usrknul si čaje a položil šálek na stolek. Rakušan ale stále vypadal, jako když bojuje s tím, co mu přišel říct a Václava začala spalovat zvědavost.

„Dnešním dnem už není Svaté říše římské," pronesl Roderich do ticha, poměrně dramatickým hlasem, který přetrhl všechny Čechovy myšlenky a způsobil, že jeho přežvykující tvář naprosto strnula.

Takže nakonec, po všech těch letech… Na chvíli mu to úplně vzalo dech.

Můžeme zemřít. Je pro nás možné fyzicky zmizet a nikdy se neobjevit.

Nešlo o žádnou novou myšlenku, všichni si byli vědomi, že jsou smrtelní, ale… je jedna věc vědět, že mořská voda je slaná a druhá věc loknout si pořádný doušek, když do ní bezhlavě skočíte šipku.

Ne že bych já o něčem takovém věděl…

"To je…," vydral ze sebe s očima upřenýma do prázdna, "…zajímavé," polknul sousto a utřel si pusu do ubrousku. Snažil se s tím vším nějak duševně srovnat ale jediné, co si neustále opakoval, bylo Pulvis es et in pulverem reverteris a to mu ještě všechno znělo v hlavě hlubokým hlasem Říše, odrážejícím se od kamenných stěn katedrály.

Jsme smrtelní.

„Odteď je mým oficiálním jménem Rakouské císařství. To, co z Říše zbylo, se ode dneška nazývá Rýnský spolek a zodpovídá se Francii." Myslel tím zbylé německé státy.

No to bylo tedy něco.

Rajch by byl jistě nadšený, že Rody zdědil jeho žezlo.

Možná by se v jeho tváři objevila i nějaká emoce, ale nesázel by na to. Seděl a díval se nepřítomně do země, naprosto pohlcen všemi možnými vzpomínkami na blonďatého chlapce, který nikdy neměl příležitost vyrůst v dospělého muže jako on. Na chlapce, který usnul na svém trůnu, vyčerpán třicetiletou válkou natolik, že v něm nezbylo dost síly, aby vládnul.

Třicetiletou válkou, kterou jsem začal já sám.

Ty poslední dvě slova si opakoval jako mantru, ve snaze vzbudit ty bouřlivé emoce, které vůči němu dřív cítil. Bez úspěchu. Najednou byl mrtvý a Václav sám cítil podivnou beznadějnou prázdnotu. Když jste tak staří jako on, není nic těžšího, než přijmout a smířit se s možností vlastní smrtelnosti.

Je to pak ještě těžší, když někdy pochybujete o existenci Boha samotného, ale do toho se Václav raději vůbec nechtěl dostávat, vzhledem k tomu, že si o Bohu myslel dost zajímavé a v celku poměrně nepěkné věci.

„Vím, že jste spolu měli komplikované vztahy," začal opatrně Roderich a bylo na něm znát z neobvyklé strnulosti tváře, že mu je těžké o tom mluvit. „Víš, že byl jedním z naší rodiny a taky jeho konečnou ztrátu nenesu zrovna s radostí."

„Není potřeba těhle řečí," odsekl mu Václav rázně.

Na co si tu vlastně hrají? Rakousko se teď plně uchopí moci s větší volností, než by měl pod Rajchovým dohledem a Václavovi zemřel jeden z jeho největších nepřátel. On tu tedy rozhodně netruchlí!

„Nemohli jsme se vystát, bez ohledu na dobu! A i když jsme oba často předstírali přátelství, smrt jednoho nebo druhého bychom jen uvítali," dokončil s rozpálenou tváří.

„A stejně tě jeho smrt zasáhla tak jako mě," konstatoval Roderich suše.

„Jen jsem překvapený, to je celé. Už víc než sto let to byla stejně jen spící mrtvola!" Dodal ihned, možná až příliš hlasitě.

„To moc dobře vím a rozhodně jsem od tebe nečekal žádné projevy soustrasti," odpověděl mu Roderich klidným hlasem, který ale v sobě už nesl špetku varování. Čech to okamžitě vycítil a uklidnil se. Místo toho se ještě víc propadl do křesla a zamračil se.

„Co kdyby ses šel projet, abys třeba přišel na jiné myšlenky, než přijede Elizaveta?" Zeptal se Rakousko. "Co, Wenzel?" Dodal, když se mu nedostalo odpovědi.

„Jo, možná máš pravdu," povzdychl si Václav po chvíli. Měl sto chutí dostat se pryč ze salónku a nadýchat se čerstvého vzduchu. Další debaty by stejně jen rozdmýchaly hádku mezi nimi. Začal se zvedat z křesla, když v tom se zarazil. Ucítil cizí ruku na svojí a trochu překvapeně se podíval po Rakousku, který už stál vedle něj.

„Je to velice politováníhodné, ale Maďarsko tu nemůže zůstat až do večera," řekl mu a na malý moment uviděl v jeho tváři náznak spikleneckého úsměvu. Náhle ale opět zvážněl a dodal: „Určitě bys jí nechtěl propásnout, tak buď před západem tady, ano?"

Chviličku si zírali do očí, než Václav kývl hlavou a nechal svojí ruku opustit jeho. „Samozřejmě," sklopil oči a potom se s úšklebkem na tváři uchechtl. „Velebnosti." Ale uklidnil se. Vážně to nebude špatný nápad projet se na svém hnědákovi. Bůh ví, že hlavu si teda pročistit potřeboval pořádně.

Na jiné myšlenky sice nepřišel, ale ty co už měl, ho zaměstnaly natolik, že usnul hned, jak se vedle koně na kopci natáhl do trávy. Zdálo se mu, jak stál před ozdobnou židlí, na které seděl vystrojený Rajch a jediné, co poukazovalo na jeho život, byla lehce se nadouvající hruď.

Václav neznal podrobnosti, celou třicetiletou válku byl mírně řečeno trochu mimo, takže když skončila, mohl se jen dívat na svého bývalého velitele, jak se kolébá na pokraji smrti a věčného spánku. Kolem něj stály ostatní německé státy a Václav pozoroval Sasko s jeho dlouhými vlasy a Bavorsko, kterému se během války podařilo i přes veškerou bídu vyrůst o dalších pár centimetrů. V této chvíli byl on sám jedním z nich. Přišli mu sem složit poslední poctu a pak ho nechat v tomhle letohrádku na pospas času. Václav chtěl zvednout jeho meč, který byl před třiceti lety potřísněn jeho vlastní krví, ale jen se mu třásla paže. Doby, kdy mohl vládnout říši, byly připraveny stát se jeho slavnou minulostí. Rakousko mu ale opatrně vzal meč z rukou a zdvihl ho pomalu do výše. Byl jeho právoplatným nástupcem, ničemné knížectví pod Habsburky povstalo v středoevropskou mocnost. Václav sledoval, jak meč pokládal pod nohy Svaté říše římské a začal se nahlas modlit. Všichni přítomní postupně nechali svá kolena klesnout k zemi a Václav to udělá také.

Poprvé v životě byl schopný kleknout si před ním a nedívat se mu do očí. Ale modlení to bylo hořké, jak se jeho víra a láska k Bohu zmítala těmi nejčernějšími pochybnostmi. Stejně jako tenkrát, když se díval na zčernalé nebe a...

Probral se.

Slunce už začalo pomalu zapadat a na nebi se objevily letní červánky. Tiše si zanadával, že by málem prošvihnul Uhersko a vyhoupl se na koně. Odtud už mohl vidět kočár dávno stát před panstvím a proto pobídl svého Šemíka do cvalu.

Dorazil právě včas, aby viděl, jak Roderich vyprovází svou návštěvu ke kočáru, ze kterého vyskočil světlovlasý mladík. To už ale Václav vjel do dvora a pár metrů od nich sesedl z koně. Jejich pozornost se okamžitě stočila k němu a na tváři Erzsébet se objevil široký úsměv, když poznala, s kým má tu čest.

„Vůbec nevíš, jak moc jsi nás poctila svojí návštěvou," zahartusil, když už byl skoro u nich.

„Ano, je pravda, že už jsme se dlouho těšili," okomentoval to Roderich s podezíravým pohledem směřovaným k Česku.

„Ani netušíš, jak moc se těšil…," zazpíval Václav, když políbil Maďarsku ruku.

„Taky tě zdravím. Kdybys věděl, jaký jsem měla strach, že ti Slavkov pocuchá zdraví…" Povzdechla si naoko, napoleonské události stále ještě až příliš čerstvé.

„Ach, tvoje starost mě dojímá! Máš štěstí, že brečím jen jednou za dvě stě let, jinak by tu byla louže jako ten tvůj Balaton," ignoroval Václav její protočení očí a ustoupil Maďarsku, aby měla volnou cestu k vozu. V té chvíli se ocitl vedle jejího doprovodu, který na něj zíral, jako kdyby trpěl nějakou vysoce přenosnou chorobou. Václav se mu konečně rozhodl ten drzý pohled opětovat, takže se trochu nafoukl a věnoval mu silně přezíravý pohled. V tom momentě se mu ale úplně zastavil dech.

Uviděl šedé oči, ovšem ne lidské, to rozhodně ne. To až moc výrazné žilkování kolem zorniček, ta prastarost, co z nich vyzařovala oproti mladému obličeji. Nejspolehlivější znak jak poznat svůj druh. Nebo spíš ten druhý druh, Václav by rád věřil, že tím prvním bude jednou provždy člověk.

Mladík vypadal tak na dvacet, ale na Václava teď dýchlo tisíc. A jak se díval do jeho obličeje, ty rysy se mu spojily a on věděl, že ho znal.

No jistě.

Malý kluk, s rozčepýřenými slámovými vlásky, které mu v dospělosti ztmavly a už mu taky nespadaly až na ramena jako tenkrát. Celý usoptěný od sazí, od poskakování kolem ohně a motající se kolem Moravy. Najednou se mu vrátila vzpomínka tak silná, že doslova viděl ten široký, proradný úsměv, když ten klučina držel Moravu za ruku. Matné útržky toho, jak ho přesvědčuje, že Morava si vezme jeho a ne Václava, protože je hezčí, lepší a tisíckrát důležitější než nějaké pitomé okrajové území. Jak toho prcka tenkrát neměl rád…

„… Rastislave?"

Známý neznámý se na něj podíval a ve tváři se mu rýsoval stále širší a širší úsměv, ne nepodobný tomu, na který před pár sekundami myslel.

„TY si Česko? Ty, Václav?" Ozvalo se hlasem o trochu vyšším než jeho, ve kterém znělo překvapení a…

Radost?

Prohlížel si ho od hlavy až k patě. Malý chlapec v botách z kůže a vyšívané tunice se změnil v dospělého muže, který teď neohrožoval zdraví své i ostatních dřevěnou sekyrkou, ale opravdovou šavlí. Cítil, jak se jemu samému rozlévá po tváři úsměv. Byl docela vysoký snad i o malinký kousek vyšší než on, i když mu úsudek kazila ta zvláštní čupřina na vrchu hlavy, o které nedokázal říct, jestli jí měl i předtím. Rastislavovy vlasy byly krátké a sčesané na stranu, při čemž mu trošku spadaly do čela a zakrývaly špičky jeho uší.

„Vy se odněkud znáte?" Ozvalo se od Rodericha.

Václav se k němu na sekundu otočil, než opět obrátil oči k Rastislavovi a zamumlal: „Známe. Byli jsme spolu pod Moravou skoro před tisíci lety."

"Za celý svet by ma nenapadlo, že to z teba sa stali Čechy," prohlásil mladík opět s nevírou.

Václav se nad tím upřímně usmál, když v tom ale jeho obličej zvážněl. „Kdo ale jsi teď ty, Rastislave?"

Celá konverzace přišla Rakousku i Maďarsku jako nějaká soukromá výměna myšlenek, ve kterých na sebe oba zírali s lehce stupidními úsměvy, dokud se Erzsébet nevzpamatovala a řekla: „On je moje horní část - Felvidék. Tu ty znáš až příliš!" V jejím hlase zazněla velká dávka trpkosti.

Znal. Václav odolal touze se uchechtnout. I když spíš si lépe pamatoval města, která se několikrát v minulosti pokusil - poměrně úspěšně - vyplenit. Ale pokud mu pamět soužila dobře, tak ho v žádném z nich nikdy neviděl. Samozřejmě věděl o Slovanech v Uhersku, ale doteď netušil, že někomu patří. Moravu přece Maďaři tenkrát málem zabili, tak jak mohl očekávat, že Rastislava nechali žít. Bylo tak neuvěřitelné, že se za ta léta ani jednou nepotkali, vždyť kolikrát museli kolem sebe doslova projít. A spát o trochu déle, prošvihl by ho zas!

Rastislav se po Uhersku díval a nic neříkal, i když při tom vypadal, že by toho chtěl říct až příliš. Kočí je v té chvíli upozornil na nutnost vyrazit, pokud se chtějí dostat domů ještě do zítra. Erzsébet proto nastoupila, měříce si je oba se zdviženým obočím. Rasťo z Václava nespouštěl oči ani když nastupoval. Než za sebou stačil zavřít dveře, naklonil se k němu dolů a pronesl to tak, aby to slyšeli jen oni dva. „Volám sa Slovensko."

"Slovensko…," zopakoval po něm Václav. „Kdybys mě někdy měl chuť navštívit, jsi u nás srdečně vítán, Rastislave," řekl mu s vážnou tváří, jak se jejich hlavy vzdalovaly od sebe. Všechno to proběhlo během několika sekund, než se směrem k němu Rastislav naposledy usmál a s kývnutím hlavy zaklapl dvířka. Kočár se rozjel.

Až asi o kilometr dál se Erzsébet Rastislava zeptala, co si to tam spolu šuškali, ale on jí jen zmateně odpověděl, že nic a protože vypadal lehce vyvedený z míry, nechala ho nakonec být. Zato Václav si v pozdních hodinách toho večera na posteli, která rozhodně nebyla jeho, uvědomil, že dnes právě potkal někoho, na koho stovky let ani nepomyslel a koho považoval za dávno mrtvého a ztraceného. Taky zjistil, že tahle událost na několik hodin úplně vymazala myšlenky na Svatou říši římskou.