Slezská Ostrava o pár let později

Rastislav vešel do rozjařené krčmy právě v momentě, kdy Feliks popadl jednu dívku a začal jí v kruhu povzbuzovatelů zběsile roztáčet. Hned vedle nich se motal muž s houslemi, ve kterém okamžitě poznal Václava.

Chvíli tu zábavu pozoroval, Polsko při tanci tak energetického i zároveň veselého a samozřejmě Česko, ovládající svůj instrument s až překvapivou přirozeností. Vůbec Čech vypadal tak nějak přívětivěji tady, mezi umouněnými stěnami a zápachem alkoholu, než mezi stěnami paláců, ve kterých se posledních několik let vídali. Obyčejně si mezi sebou jen vyměnili informace o tom, co se v Rakousku právě teď děje nebo o válkách zuřících v různých koutech Evropy. Ale tentokrát se konečně domluvili, že se sejdou, protože s ním Václav chtěl něco prodiskutovat. Něco, co nebylo určeno nepovolaným uším. Rastislav byl už touhle dobou pořádně zvědavý.

Jedna hezká dívka se ho právě snažila vtáhnout do kruhu, ale jemu nezbylo nic jiného než nasadit omluvný úsměv zavrtět hlavou. Věděl moc dobře, jak lehko má k tomu, aby upadl do víru zábavy (o alkoholu ani nemluvě) a pokud s ním Čech chtěl mluvit o něčem důležitém, měl by to absolvovat v co nejstřízlivějším stavu. I když to se mu asi tak jako tak nepodaří, říkal si, když uviděl podezřele rozesmátého Václava, jak se hrne k němu.

„Rastislavé!" Zařval směrem k němu a odložil si housle k hostinskému, který je okamžitě položil pod pult. Václav podal Rastislavovi ruku a naklonil se ke Slovensku, aby ho mohl poplácat po rameni. „Jsem rád, že seš tady. Jak jsi nás tu našel?" Zeptal se ho, jako kdyby zapomněl, že to byl on sám, kdo si tu s ním dnes sjednal schůzku. Rastislavova odpověď kompletně zanikla v šumu hospody.

„Pojď, pojď, napijeme se! Nedělej si starosti - já platím!" Zahalekal a vydal se rychlým krokem k jednomu stolu blízko výčepu, odkud chvíli zuřivě vyháněl dva jiné štangmasty, než se konečně posadil a kývl na Rastislava, aby se k němu přidal.

"Videl som Poľsko," začal Rastislav s předtuchou, že ten s tím vším bude mít také něco společného.

Václav se rozesmál nějakému výkřiku v rohu hospody, bouchl pěstí do stolu a zaječel 'Hostinský!' na celou hospodu a až teprve potom začal věnovat Rastislavovi plnou pozornost.

„No jo, s Felkem to teď taky jde k drnu, ale to není to hlavní! Dnes se musíme bavit o nás! TAK SAKRA KDE JE TO PIVO?!"

Rastislav s určitým druhem nostalgie zjistil, že je stále takový utrhovač pozornosti, jako když byl dítě.

Len väčšmi na mol.

Mezitím k nim dorazily dva napěněné korbely a Václav ho do sebe okamžitě se silně požitkářským výrazem začal cintat.

„Chutná?" Usmál se směrem k němu a Rasťo jen zakýval hlavou, což odhalilo jeho pěnový knír a ve Václavovi vyvolalo menší záchvat smíchu. Slovák zkušeným okem odhadl, že tohle není ani jeho první, ba ani druhý půllitr. Václav ale v ten moment jako zázrakem zvážněl a přisunul se blíž k němu, aby jejich rozhovor nezaslechl nikdo jiný.

„Musíš mi teď slíbit, že to, co tu uslyšíš, zůstane jen mezi námi - mezi námi Slovany," věnoval mu významný pohled. „ Jedná se o tu věc, u které já musím dělat všechno pro to, aby Roderich nepřišel na nic z toho, co dělám. Nebo ne, snažím se o pravý opak, ale on nesmí přijít na to, že se v tom angažuju já sám…," zatvářil se zmateně, jak se do toho zamotával. Rastislav měl ale zvláštní pocit, že tuší, kam tím míří.

„Věci se dávají do pohybu," pokračoval Václav věcně. „Snažíme se spolčovat. Já, Polsko a další." Rasťo lehce přikyvoval hlavou a sledoval, jak k němu vztahoval Čech ruku. Poprvé odvrátil pohled od jeho zlatohnědých očí, aby sledoval drobné jizvičky na Václavových prstech a dlaních, ozářených světlem planoucí svíčky na jejich stole. Párkrát ho musel někdo, kdo určitě nebyl jen tak obyčejným člověkem, přes tu ruku pěkně seknout.

„Budeme si bratry, Slovensko? Rastislave?" Václavův hlas se při těch slovech propadl do větší hloubky.

Rasťo po pár sekundách sevřel jeho ruku, která byla od džbánu trochu studenější než jeho, a pevně ji stiskl. Ve tváři se mu rozhostil široký úsměv a oči mu teď do šera hospody jen jiskřily. "Dobre teda, môj dávno stratený priateľu. A môj brat." Dodal Rastislav s úsměvem, když si spolu potřásli. Václav ještě jednou pořádně stiskl jeho ruku, než se probudil z transu a zařval na celou hospodu:

„NA TO SI PŘIPIJME! NA MÉHO BRATŘÍČKA!" Pozvedl půllitr do vzduchu.

„Na Jožku!" Ozval se známý hlas. U Václava to vyvolalo pěkně kyselý výraz. Otočil se, aby čelil Polsku, který se k nim přibližoval poměrně nejistým krokem.

„Vác-lav, Felku, je to V-á-c-l-a-v," zopakoval Čech netrpělivě se známkou rozmrzelosti v hlase.

Feliks ho objal jednou rukou kolem pasu a uculil se. „A já myslel, že ses dal přejmenovat, když teď máš hlavu zabořenou v řiti toho rakouského pitomečka! Co? Stará se o tebe dobře? Máš pohodlí na té jeho habsburské posteli?"

„Drž sakra hubu, Feliksi!" Okřikl ho okamžitě a letmo přejel pohledem po hospodě, jestli to někdo neslyšel, vynechávající snad jen Rastislavovy oči. Ten měl pocit, že pochopil přiožralý výkřik Polska až příliš dobře.

No, mňa do toho nič nie je.

„Ale notááák, neznáš srandu, Jožka!" Objal ho Feliks i druhou rukou, zatímco se mu Václav snažil vymanit. Polák v tu chvíli konečně zaregistroval Rastislava.

„A co ty tady?" Kývl mu.

„No tak, Feliksi, neříkej… neříkej, že ho znáš celou tu dobu a ani jsi se slovem nezmínil! Ta tvoje žárlivost nezná mezí!" Ozval se Václav nevěřícně, stále ještě s rukou pevně kolem ramen Polska.

„Proč bych ti měl povídat o Erzsébetině hošánkovi?" Zeptal se nechápavě Feliks.

Rastislav je jenom poslouchal. Díky silným hereckým sklonům obou dvou to bylo trochu jako sledovat divadlo - a dokonce i vcelku zábavné představení i přes to, že hlavním tématem byl on.

„Nepoznáváš Rastislava? Vždyť sis s ním furt hrál na koníka, když jsme byli malí!" Opakoval nevěřícně Václav.

Feliks na ně oba zmateně koukal, hlavně pak na Rastislava. Ten zíral do země. Samozřejmě si byl vědomo toho, že Feliksovi zůstalo ze vzpomínek na jejich dětství jen velmi málo. Nějakou dobu po zničení Moravy ho Polsko na pár let obsadilo (bylo to snad poprvé a naposled, co měl on a Erzsébet nějaký vyloženě nepřátelský vztah) a už v té době mu nemohl přijít na jméno. Rastislav na ty časy nevzpomínal zrovna s láskou, ale to byla víc chyba Maďarska než jeho. I když...

"No nevim, jako kdo ty seš, ale teď jsi pod mojí totální nadvládou, takže by sis měl kleknout, vzdávat mi čest a tak..."

Trochu ho to mrzelo, že si nepamatoval na ty časy, kdy si s ním hrál kdykoliv, kdy ho Václav shledal otravným, ale naučil se s tím žít. Jako se spoustou věcí, pomyslel si temně.

„Omluv ho Rasťo, párkrát jsem ho, když jsme byli děti, flák kamenem po hlavě a od té doby to tady," poklepal si na čelo, "nemá úplně stoprocentní," poplácal ho Čech po zádech. „Od toho má taky to šišlání," dokončil spiklenecky, ale schválně tak, aby to slyšel i Feliks. Vyměnili si mezi sebou několik postrčení, než si Rastislav odkašlal. Jestli se někdo vůbec nezměnil, tak to byl Feliks, který pak odtancoval zpátky do zadní části hospody s tím, že tahle je jeho 'totálně nejoblíbenější'.

Václav objal Rastislava jednou rukou kolem ramen, se džbánem jako zázrakem opět naplněným a slovy: „Neber si to tak, je to blbec. Opravdu na to snad má i papíry - já bych se tomu rozhodně nedivil."

Rasťo se usmál. Z podivného důvodu tohle všechno na něj působilo, jako kdyby se vrátil v čase. Feliks si stejně zítra tuhle lehce trapnou událost nebude pamatovat. Chmelovina mu také začala otupovat smysly a úsměv už teď neopouštěl jeho tvář ani na malou chvilinku. Znovu se posadili a povídali si o všemožných věcech, hlavně tedy Václav povídal o Rusku a o nějakých rukopisech, které se našly a měly sloužit jako důkaz vyspělosti dávné české kultury - o kterých sice básnil, ale vyhýbavě skrýval, co přesně obsahují.

Z krčmy byli po pár hodinách téměř vyhozeni. Feliks odešel krátkou chvíli před nimi v doprovodu rusovlasé dívenky, kterou mu Václav z dálky schválil uznalým kývnutím hlavy.

„Ty ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tě našel," svěřil se mu Václav přinapile, když vycházeli z hospody. Rastislav se nechal obejmout kolem ramen a ani neprotestoval, když se k němu Václav sem tam přitisknul ve snaze udržet rovný krok. Cítil se opile a naprosto bezstarostně. Čech ho ještě několik minut přesvědčoval o tom, jak za ním musí co nejdřív přijet do Prahy, než se jejich cesty opět na pár let rozdělily.

---

Když se ale opět znovu takhle sami sešli, nebylo to v Praze ale ve Vídni a už se nepsal rok 1822 ale 1832.

Václavovi trvalo řádnou chvilku, než ho mezi všemi těmi ožraly našel. Seděl snad v tom nejzapadlejším koutě, a když ho uviděl, rychle na něj zamával. Václavovi přišlo, že vypadá pěkně pobledle.

„Servus," pozdravil ho Slovák a usmál se.

„Jak se ti vede?" Zeptal se ho, když si k němu přitáhl židli.

"No, nič závratné. Neviem či si už počul o povstaní na východe. Bola cholera a za ňou prišlo povstanie," řekl unaveně a protřel si oči. Václava napadlo, že možná proto nevypadá zrovna nejlíp. I když to s vámi většinou cholera udělá.

„Vůbec to jde nějak z kopce. Čmuchají teď na každým rohu. Navíc Feliks…," Václav si začal nervózně mnout bradu a pak se k němu naklonil. „Rusové je úplně zničili. A co to pak znamená pro nás? Bude nám Ivan vůbec chtít pomoc?" Zatvářil se pochmurně, zatímco Rastislav ho zaujatě poslouchal, než potichu promluvil.

"Tiež som si myslel že na naňho budeme môcť spoľahnúť, najmä teraz v týchto dobách, keď by sme si mali navzájom pomáhať a držať spolu."

Václav souhlasně přikyvoval, dokud jim hospodský konečně nepřinesl pití. Oba si tiše přihli ze svých půllitrů. „Rastislave, mohl bych něco vědět? Jestli tě teda neurazí, že se ptám." Řekl Václav a olízl si rty.

"Pýtaj sa na čo chceš," řek Rasťo.

„Co ty jsi vlastně doteď dělal?" Zeptal se Václav. V tu chvíli se rozkašlal, až se musel plácnout přes prsa. Něco na tom pohybu Rastislava zarazilo, ale teď byl spíš znepokojen touhle otázkou. Protože absolutně nevěděl, co mu na to říct. Přece nečekal, že mu tady vyklopí celý svůj životní příběh.

"No, neviem čo by si chcel teraz počuť. Robil som viacmenej to čo ty, snažil sa prežiť. Ale tebe sa to očividne darilo lepšie." Dodal pochmurně a znovu se napil.

„Ale vždyť to je takový nesmysl!" Přerušil ho Václav hlasitě. Rastislav se na něj překvapeně zadíval se sklenicí napůl zdviženou k ústům.

„Tedy… musíš mi rozumět," řekl Čech okamžitě s ruměncem na tvářích, „já tě strašně obdivuju! A… a každý by měl! Protože sis udržel svojí kulturu a jazyk tak dlouho! Někdo jiný by si ve tvojí pozici už dnes nepamatoval ani slovo."

Rastislav se po něm překvapeně podíval. Najednou to byl on, kdo bojoval s rozpaky. Snažil se to nedat na sobě znát, ale Václav pokračoval. „Podívej se na mě," napil se. „Já jsem byl schopný zapomenout téměř vše během ani ne dvou století."

"Ale veď pozri sa na seba ako plynule rozprávaš," namítl Rasťo. "Skoro všetko si zabudol, ale dohnal si to naspäť. Mne pripadá, že stojím neustále na mŕtvom bode. A Maďarsko mi to teda rozhodne neuľahčuje."

Nebylo to poprvé, co začal cítit zlost směrem k Erzsébet. Kdyby nebylo jí, mohl mít to, co Česko. Jaký velký rozdíl byl mezi nimi, když ještě běhali bosí po hradištích? Neměl větší předpoklady něco dokázat než jeho bratr? Když ucítil ruku na rameni, překvapeně se podíval na Václava, který se slabě usmíval.

"Nemusíš se bát, pokud tvoji lidé budou nadále pokračovat v činnosti, časem to se všechno jistě zlepší," řekl mu a opět stáhl ruku, aby se napil. Rasťo netušil, jak může vědět, že se to zlepší, ale než se tu utápět v bezvýchodnosti své situace, byl ochoten Václavovi alespoň na malý moment uvěřit.

Čech se mezitím docela rozhovořil, vyprávěl mu o divadle, muzice a mladém Italovi, jehož největším životním problémem očividně bylo udržet svoje kalhoty nahoře (zatím z Václavova vyprávění všechno nasvědčovalo tomu, že dům Rakouska se nacházel někde na půl cesty mez Sodomou a Gomorou a bylo snad lepší nezmiňovat, kterému městu se dle Rastislava blížil víc). Tohle vše zakončil jedním příšerným vtipem o říšském kancléři, kterému se ale stejně musel smát, protože Václav při něm dělal takové obličeje, že by se za ně nemusel stydět ani kdejaký cirkusák. Dlouho si takhle dobře s nikým nepopovídal. S Erzsébet nebyla řeč v poslední době vůbec, i když určitých těžkých změn v chování si všiml, už když se vrátila od Turka. Při vzpomínce na něj se zamračil.

Něco ho ale najednou přimělo zpozornět. Pár stolů od nich seděli dva muži. Dva pěkně podezřelí muži, pomyslel si. Ihned ho napadly ty nejčernější myšlenky, že tohle jsou nějací špiclové, co nejspíš slyšeli jejich nechvalné řeči ohledně Rakouského císařství, o kancléři Metternichovi ani nemluvě. Otočil se znovu na Václava, který si zamilovaně prohlížel obraz nějaké alpské vesničky, visící na špinavé stěně. Rychle se podíval zpět a jeho oči se setkaly s pohledem těch dvou podezřelých chlapíků. Rasťo okamžitě věděl, že se nacházejí v pěkném průseru.

"Václav," zašeptal, když se od nich nenápadně otočil, jako kdyby se předtím jen rozhlížel okolo.

„Co?" Zařval Václav.

Rastislav ho v duchu proklel a opět zašeptal: "Žandári. Mali by sme zdrhnúť."

Čech se po něm nechápavě podíval, než se naklonil na stranu a naprosto nekrytě na ně začal zírat. Po minutě, při které Rasťo cítil, jak mu na zátylku vstávají kapičky potu, se k němu obrátil a jakýmsi poloospalým tónem mu sdělil: "No, jistě. To se pozná hned, podívej, jak seděj stranou a hned oba noviny." Máchl k nim prstem. O Slovensko se v téhle chvíli pokoušela mrtvice.

"Takže… už aby sme šli? No?" Zašeptal. Opět se poohlédl po mužích a ti už si kromě koukání i něco velice důvěrně šeptali.

"Jo, já to jen dopiju," Václav ukázal na půllitr, který v sobě měl ještě půlku svého obsahu.

"Václav, IDEME!" Procedil mezi zuby a vstal, ale to už slyšel za sebou šoupání židlí, jak ti muži udělali přesně totéž. Rasťo se rychle podíval na Václava. Chlastal.

"Preboha, ty k-" Ale byl přerušen, když Václav dopil a flák sklenicí o stůl. Celá hospoda se na ně otočila. Muži se zarazili, čekajíce, co bude dál. K Rastislavovu překvapení a absolutnímu zděšení, Václav se s neuvěřitelnou mrštností vyhoupl na stůl, kde se hluboce uklonil a potom zařval:

"Auf Wiedersehen, pánové!"

Pánové se na ně vrhli. Václav seskočil ze stolu, chytl se Rastislavovy paže a táhl ho směrem k východu. Rastislav ucítil, jak po něm jeden z mužů chňapl, ale to už rozráželi hosty postávající u dveří. Slyšeli ještě za sebou něco o rakouské policii, ale to už byli venku. Tam na ně čekalo překvapení v podobě hlídkujícího vojáka s puškou v ruce.

"Vevnitř jsou nepřátelé císaře! Chyťte jééé!" Zakvílel Václav německy s velkou dávkou hysterie a rychle táhl Rastislava pryč. Voják za nimi civěl s otevřenou pusou, zatímco policisté vylezli z hospůdky a ihned se za nimi rozběhli.

„Dělej, utíkej!" Zaječel Václav a zalomil takovou rychlostí do boční uličky, že mu Rastislav málem ani nestačil. Několik minut takhle velice dramaticky prchali Vídní, než konečně skončili v jedné postranní ulici, kde se oba zlomili v pase a hlasitě oddechovali. Rastislav byl v obličeji celý rudý a v duchu děkoval Bohu, že Václav tuhle část města očividně zná. Ten sám si oprašoval kalhoty a blbě se u toho hihňal.

„Svině jedny policajtský," prohlásil s pohledem upřeným na Rastislava, který na něj koukal se zdvihnutým obočím. „Ten vtip s Metternichem asi nebyl zas až tak vtipnej, co?" Pronesl Václav s cukáním koutků.

"Úprimne povedané, bol to celkom trapas." Sdělil mu Rasťo, odměněn lehkým dloubnutím do žeber.

Najednou uslyšeli kroky. Václav ho opět chňapl za loket a odtáhl ho do dveří jednoho z domů.

„Jsou to..." Zašeptal Václav po chvíli ticha, ale Rastislav mu okamžitě připlácl pusu.

„Jsou tady ty parchanti?" Uslyšeli hluboký hlas.

„To asi těžko, tohle je slepá ulice. Vypadali, že to tu docela znají." Odpověděl mu druhý, o dost mladší. Slovensko k Česku jen velice pomalu otočil hlavu, zatímco Václav na něj zpoza jeho ruky kulil oči.

„Tak pojď, zkusíme to támle, vypadali dost ožrale, ti jistě daleko nepoběží."

„Jak myslíš," povzdechl si druhý hlas a potom byly slyšet už jen vzdalující se kroky.

Oba dva nějakou dobu jen tiše stáli na místě, a když bylo nebezpečí kompletně zažehnáno, vybuchli v příšerný, úlevný, smích. Rastislav se držel za čelo, Václav vedle něj se prohýbal v kolenou, jednou rukou opřen o zídku.

"Nerád ti to hovorím kamarát, ale ty si príšerný kokot!" Vydral ze sebe mezi smíchem. "Čo to všetko malo znamenať? Ty si sa snáď načisto zbláznil!" Kroutil hlavou nevěřícně, při čemž se stále chechtal.

„Triumfální odchod?" Zkusil Václav.

"Tak od toho to malo ďaleko," informoval ho Rasťo, který za největší pozitivum téhle honičky považoval to, že oba alespoň trochu vystřízlivěli.

„Doufám, že na mě kvůli tomu nezanevřeš," zazubil se Václav a Rastislav se na to jen usmál a zakroutil hlavou. Začínal mít pocit, že přátelství s tímhle člověkem ho dostane jen do obrovských potíží, ale zároveň také cítil, že snad všechny potíže světa jsou vždycky o trochu snesitelnější, když jim člověk nemusí čelit sám.

A to tenkrát vůbec nevěděl, kolik potíží ho ještě bude čekat...

---

1832, Horní Rakousy

Nepozorovaně prošel Roderichovou ložnicí k oknu a vyhoupl se jím na střechu. Slunce ještě nezapadalo, ale připravovalo se na to a Václav netoužil po ničem jiném, než si tu v klidu hodit šlofíka bez toho, aby ho Rakousko otravovalo jeho despotickými kecy. Měl pocit, že jestli znovu uslyší spojení "ohrožování řádu monarchie", tak se v něm opět probudí násilnické sklony.

Opatrně se přesunul po okraji střechy k místu, kde byla rovná, takže se zde mohl zády opřít o došky a vsedě si natáhnout nohy. Díval se na obzor a po chvíli se jeho pohled jako obvykle stočil na sever, kde se nacházela jeho země. Pomalu si dal ruce za hlavu a zavřel oči. Byla to otázka času, než začal hvízdat, byla to jediná forma reprodukce, kterou bez hudebního nástroje zvládl. Myšlenka, že by tu píseň pošpinil svým chraplákem, se mu podivně příčila. Nevěděl, co se mu na ní líbilo víc, jestli melodie nebo ta slova. Jaký trefný text…

Pravděpodobně jsem jediný národ, který si musí připomínat, odkud je.

Hodně se vzpomínkami vracel do minulosti, do těch lepších časů svého raného dětství, kdy byl schopný od Šumavy dojít až do místa, kde se Vltava vlévala do jiné větší řeky. Pískal si melodii a vzpomínal u toho, jak se procházel loukami, zase malý chlapec, který se teprve učil jezdit na koni. Vyzdobená síň, kde všichni s dychtivostí hledí na dospívajícího mladíka, který stojí po boku císaře. Morava, která ho vítá, a která je nadšená z toho, že žije. Objímá ho a líbá na tváře. Nemůže se vynadívat na to, jak se příšerně změnil a jak dospěl…

Na tváři se mu objevil hořký úsměv. Tohle nebyly vzpomínky, ale jeho vlastní fantazie. Ještě teď na něj byla stále naštvaná, že se jí tenkrát po tom fiasku na Bílé Hoře ukázal až po tolika letech. Měl z toho trochu výčitky svědomí, ale zároveň ho to krásně hřálo u srdce, že se o něj třeba bála až tak, že by pro něj brečela a ta myšlenka ho tak těšila, až se za to styděl.

Zavřel oči. Najednou ho zavalila příšerná vlna stesku. A vůbec neměl důvod se tak cítit, dávno už byl na dům Rakouska zvyklý a nexistovala žádná hranice mezi Rakouskem a Čechami, nacházel se teď v podstatě i ve svojí zemi. Možná taky proto ho to tak najednou vzalo…

"Bella canzone," ozvalo se vedle něj. Václav rychle otevřel oči, aby nad sebou spatřil snědého mladíka s rovnými hnědými vlasy a širokým úsměvem.

"A co ty tu děláš?" Zeptal se ho pochybovačně a narovnal se. Ještě jednou si chlapce, kterému mohlo být dle jeho názoru tak nejvýš osmnáct, prohlédl. Byl hezký a Václav věděl, že není jediný, kdo si toho všiml. Občas ty nadšené pozorovatelky ráno potkával.

"Já jsem Feliciano," natáhl k němu ruku Ital. Václav nejdřív zamrkal, ale potom ji stiskl a Feliciano mu s ní možná až příliš energicky zatřásl. Bylo zvláštní, že se mu teď představoval, jako by tu snad kolik let společně neotročili nad domácími pracemi. I když pokud ho vzpomínky neklamaly, nikdy si vlastně neprošli tím spořádaným seznamovacím obřadem. Obecně bylo dost neslušné říkat někomu lidským jménem, pokud vám to ten druhý sám nedovolil.

"Václav," potřásl si s ním.

"Václav? Jako Venceslao?"

Čech nadzvedl obočí, ale než stačil něco říct, Feliciano ho přerušil. "Budu ti říkat Vence, jo? Jo?"

Václav přikývl. Venče - jak to vyslovoval - se mu z nějakého důvodu líbilo víc než německé Wenzel.

"Předtím, to co sis hvízdal, to bylo co?"

"Jedna píseň z divadla u nás. Je to o... no je to o mém domově." Václav si nebyl jistý, co z tohohle rozhovoru vyleze. Těžko by mu asi vysvětloval pocity, které v něm ta melodie vyvolávala, od stesku až po chorobnou sebelítost nad tím, co tu vlastně dělá. No nebyly nakonec všechny jeho výpravy sem o tomhle? Nebyly o tom, že místo toho, aby otravoval na Hradě svého vlastního krále, tu dělá čeledína?

"Bohemia?" Konstatoval spíš než se zeptal Ital.

"No, Bohemia," přikývl souhlasně.

"Byl jsem v Praze, už je to pár let. Dobrý pití a ještě lepší holky," dodal se smíchem a Václav se usmíval taky. Z nějakého důvodu mu připomínal Felikse. Tedy ne že by Polák měl zas až takové úspěchy u druhého pohlaví, ale když dostal jednu z jeho lepších nálad, tak vyplňoval vzduch a místnost podobně jako Feliciano.

"Holky? Takhle mladej a už jsi lítal za holkami?" Václav pořádně nevěděl, kolik mu je, ale vypadal mladší a tak se mu to rozhodl dát najevo. Trochu ho poškádlit musí, říkal si, ale Ital se místo toho upřímně rozesmál.

"Nejen já za nimi! Ó Feli, ty báječný milenec, zůstaň ještě přes noc, prosím, prosím….," napodoboval německy, doprovázen komicky vysokým hláskem. Václav se začal pochechtávat.

"Jsem rád, že se směješ. Vypadal si tak hrozně smutný, když jsem tě tu viděl," dodal trochu vážněji i když měl stále úsměv na rtech. Václav po tomhle prohlášení ztichl s očima opět bloudícími k obzoru.

"Stýská se mi." Ani nevěřil, že mu to říká.

"Mně se taky stýská. Po dědovi, po bratříčkovi," dodal smutně. Potom se opět zdánlivě bezdůvodně rozesmál, jako by si na něco vzpomněl. "Někdy ti ho představím, ale on bývá většinou trošku nevrlý. Nemáš taky takového bratra?"

Pár sekund přemýšlel, jestli mu tu má vysvětlovat povahu svého lehce narušeného vztahu s Polskem, než zvolil tu nejjednodušší variantu.

"Mám, jmenuje se Feliks - to je Polsko, víš…"

"Po něm se ti nestýská? Už tu dlouho nebyl."

"Ani né," zašklebil se Václav. "My se občas vídáme venku," dodal, když uviděl jeho nechápavý výraz.

Ital se zamyslel a pak řekl: "A co tvoje milá, po té se ti stýská?"

Václav byl na moment zaskočený. Vzpomněl si na Prahu, bůhví proč, ale její tvář ihned nahradila Morava, usmívající se na něj tak, jak to uměla jenom ona, pokaždé s nějakou uštěpačnou poznámkou, ale vždycky čekající na jeho návrat.

"Ty ji máš hodně rád, vid?" Zeptal se ho Felicano s vědoucím výrazem. Tmavě hnědé oči na něj hleděly s takovou dávkou porozumění, že se Václav cítil povolnější k tomu o tom mluvit.

"Mám, mám ji strašně rád. Ale není to moje milá. A asi nikdy nebude," nevesele se u toho usmál.

"Nebuď smutný. Když se budeš snažit, tak ona po čase roztaje," poplácal ho mladík po zádech téměř otcovsky, zatímco Václav si představil několikakilometrový ledovec Morava.

"Jo, to se ti lehko řekne, ty jí neznáš…" A promiň, kamaráde, ale dáno tvou pověstí doufám, že jí ani nepoznáš. "Sám musíš vědět, že někdy to prostě nejde a vy nemůžete být spolu."

"S jedinou osobou, s kterou jsem nemohl být, jak říkáš… to bylo proto, že ta osoba umřela."

Václavův první instinkt bylo se rozesmát, protože jeho nový kamarád teď dosáhl opravdu vysokého stupně domýšlivosti, jenže se zarazil. Felicianova tvář strnula, jako by se z něj vytratila všechna ta energie, kterou předtím oplýval.

"To je mi líto. Jak je to dlouho, co umřela?" Zeptal se.

"Je to už… no vlastně to není tak dávno, ale naposledy jsem s ním mluvil před dvěma sty lety." Snažil se znít nadneseně, jako by pouze konstatoval fakt, ale bylo jasně vidět, že to je pro něj ještě příliš čerstvé. Václav ho tiše pozoroval a začal k němu cítit podivnou vlnu náklonosti. Nedokázal si představit, co by dělal, kdyby ho Morava zase opustila.

"Ale já ho budu vždycky mít rád." Pokračoval Feliciano. Vypadal, že o tom chce mluvit a Václav ho nechal. "Jen mě mrzí, že jsme nemohli strávit víc času spolu. Já... já věděl, že jednou tohle nastane. Mému dědovi se stalo to samé. Jen… asi jsem ho chtěl víc poznat." Pokusil se o úsměv. Nějak mu to nešlo.

Václav mu položil ruku na rameno, než jakýmsi lehčím a o dost vřelejším hlasem promluvil. "Pokud jste jeden druhého milovali, tak je to to nejdůležitější, co jste o sobě potřebovali vědět."

Feliciano se mu chvíli zadíval do očí. Usmál se a pak do něj odvrátil zrak. Václav se taky díval někam do kopců, než po pár minutách ticha Ital znovu promluvil hlasem opět plným svěžesti. "No… vždyť ty jsi ho vlastně znal."

"Je to možné," zamyslel se Václav. "V určité době jsem měl docela široké styky," poznamenal samolibě.

"Takže je možné, že by jsi třeba věděl, jestli o mně něco neříkal? Než zemřel? Rakousko mi nikdy nic neřekne!" Vyskočil Feliciano rozrušeně ze země, až měl Václav strach, aby se hned neporoučel dolů ze střechy.

"No hele musíš mi říct nějaké jméno, jestli ze mě chceš něco dostat." Ušklíbl se Čech.

"Je to Sacro... Sacro...," mával nadšeně rukama, jako by na chvíli přes nadšení zapomněl, jak formulovat slova.

Václavův úsměv se propadl.

"Imperium Romanum Sacrum. Heiliges Römisches Reich!" Odrecitoval to vše rozrušeně, zatímco se mu krev hrnula do tváří. Na rozdíl od Václava, jehož obličej zažíval přesný opak.

Rajch? Bože to si děláš srandu, to nemyslíš vážně, že tohle je…

Bylo to, jako kdyby mu někdo dal ránu do hlavy. "Ty už jsi Itálie pěkně dlouho, co?" Pronesl spíš, než se zeptal.

Feliciano ihned ochotně přikývl. "Mhh, já jsem o dost starší než ty, starší než ON." Na chvilku vypadal sklesle. "Ne že by to na mě bylo moc vidět."

Václav byl stále trochu mimo. Ital vedle něj se ošil a s jistou nervozitou opět otevřel ústa.

"A… zmínil se ti někdy? Povídal o mně něco?" Ptal se s očima upřenýma na něj, jakoby na tom závisel celý jeho život.

Václav měl opět před sebou ty chladné modré oči, ten ojedinělý úsměv, který se občas objevil na jeho rtech. A takový byl i v dobách, kdy byli ještě děti se soply u nosů. Tedy alespoň on, nevzpomínal si, že by Říše někdy takhle nechvalně reprezentoval národ německý.

"Měl... samozřejmě, že o tobě občas mluvil. Tedy já neměl ponětí, že jsi… ale to je jedno. Řekl mi...," cítil, jak se do jeho tvář i po tolika letech dere krev.

Uklidni se. Dej se hezky do pořádku.

"Vždycky o tobě mluvil dobře. Každý ví, že byl trošku zafixovaný na to slovo římská a člověk, když ho slyšel mluvit o Venezii, tak by se tam nejraději vydal, ale…" Odmlčel se, než ze sebe konečně vysypal: "Když se napil, tak obzvlášť měl takové příšerné proslovy. Jednou mi řekl... řekl mi, že jeho srdce patří Itálii," vyklopil to ze sebe.

Feliciano zíral před sebe v jakémsi transu, kdy se usmíval, ale Václav viděl, že ve skutečnosti chce udělat úplný opak. Tohle tedy byla ta velká láska. Nešťastná velká láska. I když vlastně i šťastná, jelikož byla opětována.

Kdyby ses slyšel.

Václav rychle vstal. Poplácal ještě Feliciana po zádech a dal se na cestu dolů. Nic dalšího, čím by ho potěšil, pro něj už stejně neměl a tušil, že chce být po získání téhle informace sám. Koneckonců to byl právě ten důvod, proč na tu střechu oba vylezli. Jediné místo, kde se tady mohli cítit jako vlastní páni. A taky mu nechtěl vyprávět o tom, jak moc ho nenáviděl. Jak bojoval s ním i za něj a jak jediné, po čem toužil, bylo to, aby to nebyl on sám, kdo před ním klečí. Aby mu sama Říše jednou projevila úctu a ten mizera se poklonil jemu.

Jenže teď už nebyl dítě. A s příšerným pocitem na hrudi si uvědomoval, že z toho pyšného Václava, nezbylo skoro nic.

A že ze Svaté říše římské nakonec nezbyl ani ten prach.

---

Naštěstí Václav vždycky věděl, kam se uchýlit, když ho popadaly takové nálady. A stesk se dal utišit v každé hospodě s dobrým pivem, protože právě v takové se vždy cítil jako doma. Krom toho ve Vídni by našel tolik vlastních krajanů, že se vlastně i ten příšerný stesk po domově dal docela dobře překousnout. Obzvlášť když slyšel, jak jeho jazyk krásně bují a jaké krásné oplzlé vtipy se v něm šíří. Srdce by nad tím plesalo, myslel si ve svojí blažené opilosti.

"No a kdo teď komu šlape na nohy!" Zakuckal se málem ve vlastním záchvatu smíchu, když mu Polák stoupl na chodidlo.

"Moc nekecej, hezky krok dozadu," rychle ho umlčel Feliks, který se ho snažil vést. Václav ho ale nenechal, změnil směr a tlačil ho přesně na opačnou stranu. Už stačili lehce vystřízlivět, takže z připitomělého poskakování po té špeluňce, kterou si Václav na noc pronajal, se dostali k tomuhle tanci. Který Čech mimochodem nikdy v životě netančil a který mu tak sednul do nohou, že se nestačil otáčet.

"Ále, ále, to je nám vzteku…," dobíral si Polsko a znovu si začal broukat jako na začátku.

Ta-ta ta-ta ta-ta-ta-ta-ta-ta.

"Jak tomu budeš říkat?" Ptal se Feliks zadýchaně.

"Hmm...jako čemu?" Odpověděl mu oduševněle, když se zastavili.

"Tomuhle tanci přece. Viděl si to někdy někoho roztáčet tak jako my?"

"No, měli bychom tomu vymyslet nějaké úctyhodné pojmenování, co?" Drbal se na bradě. Feliks se k němu naklonil a něco mu zašeptal do ucha, na což se rozesmál, až se musel zapřít o stůl. "Nevšiml jsem si, že bychom skákali po nějakejch polích."

"Jseš pěkně opilej, abys věděl, takhle to jako vůbec nemělo vyznít!" Zkřížil si Feliks ruce na prsou a věnoval mu trucovitý pohled.

"Tak si to jméno vymyslim jindy, teď jdu spát," zívl si Václav takovým způsobem, že budil obavy, aby u toho nesnědl stůl i s ubrusem.

"Tak si to pojmenuj, jak chceš. Je to pěknej tanec. Vsadím se, že holky…," Felek se také neubránil zívnutí a ani on si nedal ruku před pusu.

"Řeknu jim, že mě to naučila jedna Polka, co? Neurazí to tvoji mužnost?" Nadzvedl Václav obočí a prohrábl se ve vlasech.

"Moje mužství je tak velké, že nemůže být v žádném případě uraženo, bratříčku. A tohle totálně nejsou slzy dojetí, co mi stékají po tváři." Zašklebil se na něj Polák.

"A já jsem to tak jako totálně nepojmenoval proto, že mi tě je líto," rozchechtal se Václav na celé kolo.

"Fakt tě někdy tak nesnáším," lamentoval Feliks a přecházel zbrkle po místnosti. Div že nezakopl o prázdnou láhev, co ležela u dveří. Chování Česka ho strašně dopalovalo, zvlášť když se jeho 'starší bratříček' dennodenně bavil tím, že se mu posmíval a urážel ho.

Václav se stále trochu usmíval, když začal mluvit. "Příště už doufám nebudeš tančit s šavlí, ale jen se mnou."

"Pch, tak jestli si ten zmrd myslí, že mě jako zastavili tak..." Máchl Feliks rukou do vzduchu, jak se do něj dostával vztek.

"Slib mi, že už žádný takový blbosti!" Z Václavovy tváře se postupně začala vytrácet veškerá dobrá nálada a upřeně na Polsko hleděl, jako by ho vybízel ke slibu, o kterém stejně věděl, že mu nemůže být nikdy dán.

"Já se nikdy nevzdám, abys věděl! Nikdy!" Byl v obličeji úplně rudý a konečně přestal dělat kruhy po místnosti. "I kdybych měl třeba chcípnout stokrát, já se vrátím a narvu jim svou botu do držky, rozumíš!?"

"Nedělej hlouposti," pokračoval Václav stejným vemlouvavým tónem. Feliks se na něj díval s žhnoucíma očima, jako kdyby ho právě tahle slova urážela nejvíc.

"Posero! Srabe! Mazlíčku němčourů!"

"Mlč, nechápeš nic!" Obořil se na něj Václav okamžitě. "Seš příliš pitomej, aby sis uvědomil, kam tě tohle dostane - musíš trochu taktizovat a..."

"Alespoň mám svojí hrdost!"

"HRDOST JE TI K NIČEMU, KDYŽ JSI MRTVÝ!"

Feliks byl na pár sekund umlčen a díval se zaraženě po svém bratrovi, který pevně tiskl zuby k sobě, jak se snažil absorbovat vlastní rupnutí nervů. Měl chuť se mu vysmát, měl chuť mu říct, že neexistují proto, aby přežívali pod vládou jiných. Měl chuť nadávat mu dál a dál, ale moc dobře věděl, proč na něj křičí. Tohle byl jeden ze vzácných případů, kdy od něj upřímně cítil, že ho má rád a Feliks měl proti své vůli chuť se na něj usmát a říct mu, že ho má taky strašně rád a jen by si přál, aby se dal už konečně dohromady. Místo toho ale promluvil úplně klidně.

"Radši bych umřel, než jim dělal kurvu, to si pamatuj." Václav se po něm nedíval, i když se v jeho tváři zračilo jasné nechutenství k tomu, co říkal.

"Už jdi, jsi pitomec," odbyl ho. Sám pro sebe nechápal, proč se s ním vůbec takhle otravoval, stejně to bylo jako mluvit do dubu.

"Dobře."

"Nezapomeň mi napsat, co s tebou je. A čtou to, tak to nějak zašifruj."

"Každý třetí kurva je moje vyznání lásky." Zašklebil se Feliks.

"Zatančíme si spolu jindy, bratříček se teď potřebuje vyspat," řekl mu, jeho hlava pomalu sjíždějící po podepřené ruce až k desce stolu.

"Nemusíš se o mě bát."

"Já se o tebe nebojím. Proč bych to proboha dělal," Václav dával poslední sílu do toho, aby zněl nevěřícně.

"Trapáku," ozvalo se ještě od Felikse naoko vážně, i když Václav věděl, že se pravděpodobně pod fousy chechtá, než se za ním zabouchly dveře.

"Šišlo," zašeptal ještě ke svojí skleničce, dokud mu hlava kompletně nesjela na stůl. Po chvilce upadl do sladkého, opileckého spánku.

---

Rastislav pomalu stoupal k hradu, který stál na hranicích jeho území od dob, kam jeho paměť sahala. Teď už z něj byla pouhá rozvalina, památka na to, jak ho francouzská vojska vyhodila před skoro třiceti lety do povětří.

Nedokázal přesně říct, proč si ze všech spolků, o kterých se za poslední léta doslechl, vybral zrovna je. Možná to bylo jenom kvůli tomu, kdo je vedl, možná to byla prostě jen náhoda. Každopádně když stanul na vrchu Devína, cítil příšernou nervozitu. Kdy naposledy vlastně odhalil někomu svou identitu? To už bylo před více než sto lety.

A že trvalo, kým som toho darebáka presvedčil.

Rasťo se sám pro sebe usmál. Vítr mu cuchal vlasy, a proto popošel po kopci o kousek dál, kde pod sebou uviděl kruh mužů, které od začátku hledal.

Dobrou chvíli poslouchal, o čem mluví a všechno to bylo tak hezké - všechno o něm! Jak ho nenechají pod porobou Maďarska a jak budou bojovat za práva Slováků a on tam jen stál, nehnutě je pozoroval a cítil nádherný hřejivý pocit u srdce. Mělo to v sobě nějaké kouzlo, když se tam drželi za ruce a Rastislav se navracel do svých dětských let, kdy tenhle hrad byl ještě celý a nedobytný a on se po něm procházel jako jeho právoplatný majitel.

Když muži přestali v řeči, spatřili nedaleko od sebe postavu, mladíka s rozcuchanými, světlými, vlasy, jak nehnutě stojí opodál a prohlíží si je - Rasťo mezitím sešel domů.

"Kto ste?" Zeptal se ho ostře jeden z nich, což donutilo Slovensko přijít ještě blíž se svíravým pocitem v žaludku. "Čo po nás chcete?" Ptali se ho další dokud nestál přímo před nimi.

Rastislav se ale zastavil až před Štúrem. A potom jim řekl, kdo je.

Nebo tedy spíš co.