1840, české země

Procházeli se špinavými pražskými ulicemi, při čemž Václav občas zvedl ruku a ukazoval Slovensku nějakou tu pamětihodnost, kterou by ho snad mohl ohromit - pokud se tak už samozřejmě nestalo. Z nějakého důvodu toužil po tom udělat na něj dobrý dojem a také chtěl, aby byl v dobré náladě, až mu řekne tu úžasnou zprávu.

Právě opustili Prašnou bránou, nechávajíce nábřeží za sebou, zatímco se jejich kroky rozléhaly na kamenném chodníku. Byli zrovna uprostřed rozhovoru při kterém Václav opěvoval rozvoj divadla v českých zemích a ačkoliv i Rastislav se mohl chlubit vlastní divadelní tvorbou, nebyl moc často puštěn ke slovu.

"Počkej až to uvidíš. Někdy hrajeme venku a to je teprve něco. A teď se podrž! Držíš se?" Zakoulel Čech očima, takže Rasťo se musel chtě nechtě chytnout jeho paže. "Občas... občas tam můžeš zahlédnout i český národ sám!" Vykřikl slavnostně. Rastislav se na něj díval sice s úsměvem, ovšem se zjevným nepochopením ve tváři…

"Chceš mi tým povedať, že ty hráš - akože ty si herec?"

Václav dramaticky zakýval hlavou, jako by se doznal k činu hodnému trestu smrti. "Musíš se někdy přijít podívat. Potřebuju, aby si mě alespoň ještě někdo pamatoval než jen Praha!"

"Možno prídem," zasmál se Rasťo a zakroutil hlavou. Nemohl si pomoct, ale představa Česka trdlujícího na jevišti nebyla jeho mysli zas až tak vzdálená, berouce v úvahu jeho povahu. Na chvíli se zadíval do výlohy jednoho obchodu, při čemž zachytil svůj odraz ve skle. Ihned mu svitla v hlavě myšlenka, které se chtě nechtě musel pousmát.

"Myslíš… myslíš, že by mi pristalo mať dlhú bradu, Václav?" Zakroužil si prstem kolem obličeje ve snaze naznačit vousy a podíval se na svého společníka.

"To co jsi mi naznačil," Václav naschvál přehnaně napodobil pohyb prstem kolem tváří, "se mi zdá jako dost dobrý sestřih pro medvěda, ne pro někoho s tak pěknou tváří jako ty."

Rastislav se zamračil. "Myslím to vážne. Pristalo by mi to?" Naléhal.

Václav si začal hrát s límcem na kabátě. "Proč se nezeptáš nějaké ženské, těm se chceš přece líbit ne?" Culil se u toho.

"Tak odborník na pekné tváre by mi snáď mal stačiť. Či?" Ušklíbl se.

Václav v tom rozpoznal jakousi prohnanost, kterou u něj zatím ještě neviděl a která ho v jádru duše silně nadchla. Teď byl ale zaskočen jeho pohotovostí a proto si při úpravě límce předstoupil před výlohu. "Otázkou je…," znovu se odmlčel, než se na něj podíval s naprosto vážným výrazem a řekl: "Zda-li by slušel mě?"

Rastislav si ho ihned představil se štúrovským fousem a vyprskl smíchy.

"No, no, čemu se směješ!" Houkl na něj na oko pobouřeně, až se pár lidí otočilo, ale Rastislav ho jen s tlumeným smíchem následoval po cestě, dokud se konečně neuklidnil. To už došli skoro ke Koňskému trhu.

"Málem bych zapomněl!" Vyhrkl Václav a významně se po něm podíval. "Totiž, já už vlastně vím, jak to celé jednání s Štúrem dopadne. Já a Palacký jsme se o tom několikrát bavili a -"

"Ty vieš?!" Přerušil ho Slovák překvapeně. "A prečo si mi to hneď nepovedal!" Rastislav někdy doopravdy dumal nad tím, podle čeho si Česko sestavuje důležitost událostí.

Ten se teď zatvářil neskutečně slavnostně. "Jménem Matice české jsme se dohodli, že budeme spolupracovat, a že jsme ochotni vám nabídnout pomoc morální…," odmlčel se pro dramatický efekt "...a finanční." Zakončil s širokým úsměvem ve tváři.

Rasťo se po něm překvapeně díval, zatímco Václav předstíral, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, i když po Rastislaovvi koutkem oka nenápadně šilhal.

Slovák mu položil ruku na rameno. "Ďakujem, naozaj si vážim tvoju pomoc," řekl s očima upřenýma na Václava a ten pomalu cítil, jak roste o dva metry výš. "Najmä teraz, keď sa Maďari snažia podkopať všetky naše snahy o sebaurčenie," dodal už trochu pochmurnějším hlasem. "A tá jazyková nepospolitosť nám tiež nie je veľmi nápomocná."

Václav ho poslouchal a potom zvedl prst. "Jazyk je klíč - tím je všechny sjednotíš a získáš na národní stranu."

"Ja viem, ale čo ešte mám robiť?" Dodal s malou špetkou zoufalství v hlase.

"S tím asi tak rychle nepohneš, to chce čas. Už tak jsi kontaktováním svých vlastenců udělal víc než dost - na to já v téhle fázi ještě ani nepomyslel!"

"Práve to ma desí, že ty si vo všetkom už tak ďaleko a ja ešte stále len na začiatku." Rastislav cítil, jako kdyby teď vyslovil něco, co ho drásalo celý den. Václavova společnost byla osvěžující a během každého jejich setkání našel pro svého bratra pár povzbudivých slov. A teď mu dokonce pomáhal oficiálně. Štúr mu sám před několika týdny sdělil, že spolupráce s Čechy pro ně nemůže být ničím jiným než prospěšnou. Krom toho se dle něj od sebe mohhli také mnoho naučit.

"Nemusíš se nic bát," poplácal ho Václav po zádech, "když máš po boku někoho, kdo ti bude starším bratrem a kdo ti pomůže, kdykoliv to budeš potřebovat," mrknul na něj spiklenecky.

Rastislav se chtě nechtě musel pousmát. "Ja len dúfam, že na teba nebudem odkázaný príliš dlho." Zažertoval.

To tenkrát ještě nevěděl, že Václav se za toho staršího bratra bude považovat už navždy.

Rastislav šel o několik let později Prahou s adresou, kterou mu Václav před pár měsíci tajně podstrčil a kde mohl zastihnout jeho nebo v případě nutnosti někoho z české politické reprezentace. Když vystoupal po točitých schodech a byl uveden služebnou do salónu, spatřil zde Václava v diskuzi s dvěma postaršími muži. Rastislava okamžitě zajímalo, čí tenhle velký a velmi honosně zařízený byt je, protože na něj z mnoha míst koukalo pravé stříbro a jemu samotnému se ani nechtělo věřit, že by si Čech mohl dovolit žít v takovém přepychu. Když ho Václav uviděl, okamžitě se usmál, ale jak se k němu přibližoval, zkoumal ho očima, snad ve snaze vyčíst něco z jeho postoje, oblečení a vzdálenosti od dveří. Rastislavovi se tenhle jeho pohled vůbec nelíbil.

"Á jestlipak tu nemáme vzácného hosta," obrátil se ke svojí původní návštěvě. "Pánové, právě jste svědky setkání dvou slovanských národů - tohle je Slovensko samotné!" Prošli si obvyklou seznamovací procedurou a až když se konečně ocitli o samotě, měl Rasťo oprávněné tušení, že něco není v pořádku.

"Tak vůči jaké záležitosti si mě přišel navštívit, Rastislave?" Ukázal mu ke křeslu, aby se posadil. Strojenost, kterou nasadil před těmi muži, se z něj postupně začala vytrácet, když se rozvalil v křesle. "Omlouvám se za tamto, ale byli to moji investoři, velcí vlastenci, že je museli poslat až za mnou, abych se jich doprošoval o penízky," usmál se kysele a uvolnil si červený šátek omotaný kolem krku.

"Ako sa ti darí?" Zeptal se Rasťo a usadil se naproti němu.

"To víš, cechy protestují, byla to tu docela divočina," nadzvedl obočí a vyměnil si s ním pohled, který obsahoval velké porozumění. Lidé jsou v podstatě neustále s něčím nespokojení a tak se oni dva nemohli cítit jinak. Jen té nespokojenosti bylo poslední dobou nějak moc.

"Škoda, že jsi tu nebyl na bál před dvěma roky. Doopravdy událost, Karolína se na to připravovala snad už několik měsíců předem," zazubil se.

"Karolína je…?"

"Město pražské," doplnil ho Václav. "Tohle je její kvartýr a přiznám se, že jakkoliv vyniká v jiných směrech, je taky dost marnivá," ukázal na křišťálový lustr. "Mám neustále strach, že tu něco rozbiju a ona mě to pak donutí zaplatit." Tentokrát se zachechtali oba.

"Vlastne som sem kvôli niečomu prišiel." Začal Rasťo opatrně. Najednou měl dost celé té strojené zdvořilosti, protože neseděla ani jemu a ani Česku. "Ide o… no hádam ty už vieš, o čo ide." Žádný důvod tu tancovat kolem toho, o čem doopravdy chtěli mluvit.

Václav se na něj pár sekund tiše díval než řekl: "Jde o tu Štúrovu slovenčinu, je to tak? Proto si přišel?"

Rastislav kývl hlavou.

"Přijel jsi sem říct mi, že se s ničím takovým nespojuješ a stojíš za tím, co jste používali doteď, tedy biblickou češtinou, nemám pravdu?" Když zvedl Václav oči, jeho úsměv pohasl, protože Slovák na něj tiše zíral.

"Popravde, prišiel som sa sem opýtať čo si o tom myslíš, ale ako vidím, pýtať sa je už pomerne zbytočné." Celou dobu, co mluvil, ani jednou neodvrátil oči a Čech si najednou uvědomil, jakou zvláštní barvu ty Slovenska měly, i když v té chvíli zrovna nedokázal říct jakou. Šedou? Zelenošedou? Mohla to být klidně světle modrá. I přes určité zaujetí v duhovku Slovenska, Václav byl zbylou částí mozku plně v jejich čím dál více nepříjemnějším rozhovoru.

"No tak Rastislave, to přece nemůžeš myslet vážně. Proč bychom ničili to, co nás spojuje?" Řekl mu hlasem, který sám považoval za dobrosrdečný, ale Slovensku zněl, jako kdyby přesvědčoval dítě o jeho hlouposti.

"Veď to ty si mi povedal, že chceš aby som dosiahol zjednotenie ľudu! A keď som konečne spravil prvý krok tak je zrazu všetko zle?"

"Ale ty se trháš od nás! Najednou ti není čeština dost dobrá, hmm? Když jsi sebral trochu kuráže, tak jediné, na co ji použiješ, je to, že půjdeš proti mně!?"

Rastislav se na něj díval v tiché nevíře. Jeho přítel mu pohled oplácel se svraštěným obočím a bojovně vystrčenou bradou, jako by byl připraven smést každý jeho argument. Což skutečně byl, jak hned zjistil.

"Nie je to nič proti tebe. Je to proti pomaďarčeniu - ak v mladých ľuďoch nevytvoríme národné povedomie, čo myslíš že z nich vyrastie? Slováci?"

"Ano, ano, ano, jenomže to, že si ustanovíš nějaké to tvoje nářečí, kterým teď mluvíš…," naklonil Václav hlavu a zatvářil se obzvlášť kysele.

Rastislav teď doopravdy cítil, jak se do něj vlévá vztek. Odfrkl si. Tak nářečí prý.

Takže keď nie je po tvojom, je zo mňa hneď nepriateľ?

"Používal som tvoj jazyk už oddávna a to dokonca bez opýtania či smiem, a teraz keď chcem používať svoj vlastný ty namiesto-" Snažil se do něj dostat trochu rozumu, ale Václav ho ihned přerušil.

"Udělal jsi to za mými zády. Co jsi očekával? Že tě pochválím?"

Rastislav ho zlostně propaloval pohledem, zuby pevně stisknuté k sobě. Za jeho zády? Odkdy je on povinen ptát se ho, co smí a co nesmí?

"Ak si si to zatiaľ neuvedomil, tak ja konám podľa vlastného vedomia a svedomia, a obe mi hovoria, že som nič zlé nespravil!" Obořil se na něj.

"No pokud od nás budeš čekat podporu, tak to se veleváženě omlouvám, ale rozvracečštví naší pospolitosti, kterou... kterou jsem ti sám nabídl!" Rozhodil rukama. "Tu tedy podporovat nebudeme!"

Ze Slovenska v tu ránu vypršel všechen vztek. Skoro to bylo, jako by ho z jejich přátelství někdo konečně vytáhl na hladinu do reálného světa.

Čech přecházel kolem křesla s trucovitým výrazem ve tváři, než se na něj podíval a řekl: "Je mi to líto, ale Matice prostě tohle financovat nebude. Tvůj přítel Štúr si bude muset poradit sám, když mu my nejsme dost dobří."

Znieš ako malé decko. Přesně to mu chtěl říct.

"Dobre, ospravedlňujem sa za plytvanie vášho drahocenného času," řekl a prudce se zvedl. Václav otevřel překvapeně pusu, když mu Slovák místo rozloučení práskl dveřmi salónu před nosem. Čech na ně zíral, neschopný pobrat jeho náhlý odchod nebo ten fakt, že si mu dovolil vykat. Nebylo doopravdy nic urážlivějšího, než vykání od někoho, s kým jste dřív spali na jedné slaměné posteli.

Ale Václav vůbec nejvíc ze všeho stál v úžasu nad způsobem, kterým se s ním bavil. Že si mu dovolil odporovat i přes to, jak mu minule pomohl. A ani za nic netušil, že bude tak... tak impulzivní a prostě odsud vystřelí. Měl to všechno naplánované, chtěl mu nejdřív udělat kázání, potom v něm vzbudit výčitky a nakonec by ho uvítal s otevřenou náručí a s tím, že jistě něco společně vymyslí, a i když jejich politici můžou být ve při, oni, kteří se poznali před takovou dobou, přece nemusí ty jejich hašteřice kopírovat. Teď jen zíral na zeď před sebou.

Rastislavovi zatím nezbylo nic jiného než spolykat svou vlastní zlost. Věděl, že si z toho blbce nesmí nic dělat, očividně se vůbec nezměnil a on si ho s nemalou poťouchlostí snažil představit jako malého kluka, který brečel kdykoliv neměl v nějaké hře vůdčí roli nebo se nedělalo to, co on chtěl. Byl teď sakra úplně stejný a on ho mohl pouze litovat za to, že skoro po tisíci letech ani trochu nedospěl. V nitru ale přece jenom cítil příšernou křivdu, o to víc to bylo hrozné od někoho, kdo se poslední desítky let vydával za jeho kamaráda.

Ale i přes to všechno nebyl o nic méně odhodlaný i nadále následovat Štúra. Když už se pro něj někdo rozhodl zasvětit celý život, nemínil ho ani na sekundu zklamat. A pokud se s tím Česko nesmíří? No, on ho nepotřebuje.

duben 1848, Praha

Rastislav ho tam tak nějak očekával. Václav stál vzadu mezi studenty a v okamžiku, kdy se jejich oči střetly, je sklopil dolů ke stolu. Od té doby co se pohádali ohledně spisovné slovenčiny, spolu nepromluvili ani slovo a co se týkalo jejich představitelů, situace byla obdobná. Většina české inteligence to stále brala jako nějakou osobní křivdu a neměla pro jejich snahy ani špetku pochopení. Nepomáhalo tomu, že štúrovčina si nenašla očekávané zastoupení ani na Slovensku, kde byla mnohými ostře kritizována. Po přečetní některých anonymních dopisů, co jim chodily, měl Rasťo chuť rvát si vlasy na hlavě. A když i Kollár, člověk, se kterým se několikrát setkal při svých návštěvách Prahy a považoval ho za přítele, začal odsuzovat jejich snahy, měl toho už doslova plné boty. Štúr byl ale neoblomný, pevně rozhodnutý nenechat se ničím zastavit. Rastislav byl rád, že je takový, protože on sám by to jinak asi dávno vzdal.

Václav se po chvíli velice rozvážným krokem vydal k němu. Koneckonců právě jeho studenti je sem pozvali.

"Jsem moc rád, že jste přijali naši pozvánku," řekl Čech lehčím hlasem než obvykle a roztržitě si hladil bradu. Stál od něj alespoň o půl metru dál než normálně, ale Rasťo spíš přemýšlel nad tím, co řekl. Takže on s jejich příchodem souhlasil?

"Áno, len si nie som istý, či som tu vítaný aj tebou," odpověděl mu klidným hlasem. Jeho oči se na něj dívaly upřeně a možná v nich byla na chviličku vidět i špetka výčitek. Každopádně pro Česko to bylo jak facka.

"Sa…samozřejmě, že jsi tu vítán, já... jsi přece můj přítel... nejsi?" To poslední slovo vyslovil téměř do ztracena s pohledem upřeným do prázdna. Rastislav mlčel, ale jeho slova ho přece jen trošku zasáhla. On sám na něj myslel jako na přítele, alespoň do té doby, než mu předvedl svoje arogantní chování.

Nakonec se zmohl jenom na lehké zakývání hlavou, o čemž nevěděl, co znamená ani on. Václav na to také jen přikývl a usadil se proti němu ke stolu, odkud sledovali průběh jednání.

Štúr mluvil o nutnosti spojit se a pronesl menší řeč o tom, jak bylo Česko v minulosti záštitou Evropy a teď musí být záštitou pro ostatní Slovany. Na Václava to udělalo obrovský dojem - takový, že byl jedním z prvních, kdo začali tleskat, když svou řeč skončil. Otočil se na Rastislava, který tleskal také a lehce se usmíval. Václavova tvář se okamžitě rozzářila a úsměv mu oplatil tím nejširším, co měl. Nakonec to všechno byla jen sranda. Taková malá neshoda mezi chlapy. A také to jako chlapi pořešili. Václav alespoň doufal, že to udělal tak, aby neztratil tvář.

Popravdě na ten incident myslel častěji, než by měl a představa, že by tím pohnojil jejich přátelství… Rastislav se mu líbil, protože když se spolu bavili, tak mu perfektně rozuměl a ačkoliv byl schopný porozumět komukoliv jejich druhu, tohle bylo prostě takové nějaké lepší a přirozenější. Nechtěl o to přijít jenom proto, že se někdo rozhodl měnit několik set let zajeté tradice. Polština se pro něj stala šišlavou, Rusové mluvili příliš tvrdě, a čím byl starší, tím mu ostatní slovanské jazyky přišly vzdálenější. Václav moc dobře věděl, čím to je, a Feliks ho několikrát nenazval 'špinavým Slovanem' jenom proto s kým spí. Ale Václav byl plně rozhodnut nenechat německý vliv zabíjet jeho jazyk. A docela se mu to i dařilo, v současné době už byla čeština dávno probuzena a on se teď přesunul k důležitějšímu úkolu - získat zpátky práva, o která pod vládou Habsburků přišel. A sám doufal, že Rastislavovi se za nějaký čas podaří to samé, i když si pravděpodobně zvolil těžší cestu.

Každopádně teď byl pamflet Matice české, který ostře kritizoval Štúrovu Slovenčinu, spálen a jejich přátelství opět ztvrzeno. Nemohl být šťastnější.

červen 1848

O měsíc později se setkali znovu a to při velké události - Slovanském sjezdu v Praze, kam byli pozváni nejen politici, ale také samotní představitelé jednotlivých národů.

Václav seděl po boku Palackého a poslouchal jeho řeč. Cítil v sobě rozpor. V podstatě souhlasil s tím, že získání autonomie v rámci Rakouska byla teď jeho priorita, ale idea o samostatném státě, kterou někdo během diskuze vyslovil, ho na chvilinku úplně uchvátila. Co kdyby se navrátil tam, kde předtím skončil? Co kdyby dostal zpět všechno, o co přišel po Bílé Hoře?

Co kdybych to byl zase já...

Ale nedovedl si to představit. Úplnou samostatnost. Ta patřila ke starému Václavovi. K tomu významnému, statečnému, silnému… Ne k té trosce, co teď seděla na jeho židli. Život pod Rakouskem nebyl zas až tak hrozný a občas měl i pocit, že z jejich důvěrného vztahu padají sem tam nějaké výhody. Ale strašně ho štvala Roderichova panovačnost. Musel dělat, co řekl, a jako jeho podřízený neměl žádné právo do toho co mluvit. To samozřejmě nesl s velikou nelibostí. Byl ale přinucen se s tím naučit žít a Roderich mu ukázal i pár o dost příjemnějších věcí. Pár příjemnějších věcí, o kterých by neměl radši nikde moc mluvit. Rozhodně ne před Slovenskem, zamyslel se, když ho uviděl sedět mezi svými lidmi (a samozřejmě opět vedle Štúra, chodí ještě vůbec někam bez něj?). Ohledně politiky vypadal silně nevině, a i když Václav pochyboval, že celých těch tisíc let žil v naprosté naivitě o tom, co může jeden muž dělat s druhým mužem, tušil, že těmhle věcem by nerozuměl. Anebo rozuměl a to velmi špatně.

Opožděně postřehl, že se strhla bouřlivá debata. Palacký, jak od něj očekával, prosazoval zachování Rakouska. Ozval se ale jeden z Rasťových lidí a ten je naopak pobízel k ostřejšímu postoji. Chvilku si pěkně nahlas vyměňovali názory a až když Palacký opustil místnost, Václav tušil, že je opět zle. Znal jeho náturu, takže věděl, že se brzo vrátí, ale on sám se nechtěl se Slováky hádat. S Rastislavem, který dal dostatečně najevo, na které straně stojí, už vůbec ne. A Václav s ním dokonce i souhlasil. Nebyla to krásná představa, vypovědět se Rakousku ze služby a vychutnat si Roderichův výraz?

Hosté se zvedali ze židlí. Někteří se dali do pohoštění, ale hodně jich už probíralo průběh setkání. Václav takticky zmizel za Palackým a Rastislav se tedy rozhodl projít se kolem a obhlédnout osazenstvo. Bylo tu spoustu Jihoslovanů, ale Čechů a Slováků by se ten den v Žofínském paláci, kde se sjezd odehrával, sešlo asi nejvíc. Na konci jednoho stolu dokonce uviděl Polsko a nejistě mu zamával. Feliks mu to oplatil s plnou pusou nějaké pečeně, než se opět dal do debaty se svými krajany, kteří museli po povstání v Kongresovce emigrovat do Čech. Zkoumal lidi kolem, když v tom mu padl pohled na ženu s tmavě hnědými, vlnitými vlasy, jak se s úsměvem na tváři baví asi se třemi dalšími muži. Jeden něco poznamenal a ona propukla v hlasitý smích, který zněl jeho uším asi jako nějaká stará zapomenutá písnička.

S třesoucíma se rukama se k nim přiblížil. Hrdlo mu svírala úzkost z toho, že tohle je jistě nějaká jiná žena, jí jen vzdáleně podobná. Jenomže potom se otočila a Rastislav na chvíli úplně ztratil dech.

Žena s oválným obličejem a fialkovýma očima na něj překvapeně pohlédla a na její tváři se rozhostil užaslý úsměv. "Rastislave?"

"Ľud-" Ale to už ucítil její prsty na svojí tváři a on musel několikrát zamrkat, aby zahnal slzy, deroucí se mu do očí. Celá ta situace byla jak snová a Rastislav si při pohledu na ní vybavoval všemožné vzpomínky na doby, kdy si občas říkal Nitra.

Ludmila si ho měřila od hlavy a k patě, neschopná pobrat dohromady to zjevení mladého muže, kterého měla po tisíci let vtisknutého v paměti jako osmiletého prcka s vlásky po ramena a rukou pevně svírající její, když ho poprvé vedla do kostela. Možná v něm něco z toho dítěte zůstalo, ale ne mnoho. Oči mu potemněly, to ale ovšem nebylo nic nenormálního. Vlasy měl teď krátké a všechna dětská zakulacenost zmizela z jeho obličeje. Celkově před ní stál cizí člověk a jí samotné to působilo určitou úzkost spojenou s provinilostí, že se ho nikdy nevydala hledat a pohřbila ho bez jediné cesty do Nitry. Možná by ho tam nenašla, ale alespoň by teď mohla mít čisté svědomí. Byl ale tak malý - jak mohla čekat, že přežije, když jí samotnou málem zabili?

Rastislav si prohlížel ženu, která už nebyla velká ani jménem ani územím, ale přesto si stále zachovala svou krásu. Zestárla, to ano, ale jen lehounce, takže dohnala ten rozdíl mezi nimi a ...prečo mi to hovado nepovedalo, že je tiež živá?

Blbec jeden. To on by tohle udělal jako první. Ale tyhle myšlenky mu rychle zmizely z hlavy, když ho Morava sevřela v těsném objetí, které jí trochu nesměle opětoval.

"Nevedel som, že si prežila," Zněl trochu ochraptěle.

"Vždyť my jsme o tobě taky nevěděli," odpověděla mu. Poodešli trochu stranou, aby do nich nenaráželi lidé trousící se ze sálu. "Slyšela jsem, že máš problémy s Maďarskem," řekla najednou se starostí v očích. Rastislav se lehce usmál, jak mu byla její starost příjemná.

"Maďari urobili zopár rozhodnutí, ktoré sa v budúcnosti obrátia proti nim," řekl temně bez nutnosti to nějak rozvádět. Věděl, že Morava to už musela od Václva všechno slyšet, když tedy dopředu věděla o něm.

"Václav mi o tobě hodně podíval. Říkal mi, že si prý skvěle rozumíte - až teda na tu jazykovou neshodu. Ale to jste si už vyřešili, že?" Ptala se ho s úsměvem, ale bylo vidět, že zkoumá, jestli je to pravda. Rastislava napadlo, jestli ho ona sama nedonutila se s ním usmířit.

"A aký je tvoj názor?" Zeptal se.

Morava chviličku mlčela, než řekla: "Víš, já jsem jen pro to, abychom se semkli všichni k sobě jako dřív."

Rastislav sklopil oči. No, je pravda, že tohle mohl od ní čekat, ačkoliv Morava to jistě myslela dobře. Nakonec možná i Česko to s ním myslí dobře, ovšem ten způsob, kterým mu to dával najevo!

"Ale líbí se mi, jak mluvíš - je to takové jemnější než čeština… Obzvlášť Václav mluví někdy hrozně, jak furt smrdí ve Vídni nebo v Praze," protočila oči a ohlédla se, jestli není někde poblíž. Všimli si, že se lidé začali hrnout zpátky do sálu.

"Tak se uvidíme potom, Rastíku - Rastislave, promiň." Zasmála se.

"Nie, nič sa nestalo," Vysoukal ze sebe. Stále se nedokázal vzpamatovat z toho, že tu před ním stojí živá a zdravá. Celá ta jejich konverzace byla skoro jako kdyby to nebylo více než tisíc let, co si spolu naposledy povídali.

"Budeme mít spoustu času všechno mezi námi dohnat," položila mu ruku na rameno. "Václav tě k nám pak dovede."

"Dobre, budem sa tešiť," usmál se ještě na ní. Zamířil zpátky do místnosti, kde probíhalo předchozí jednání, ale v tom okamžiku spatřil Václava, jak se horečnatě baví s nějakým mladým mužem. Až když k nim přišel blíž, poznal Dragana, jinak známého taky jako srbský národ.

"Tady jsi, Rastislave!" Spustil Dragan. "Zrovna jsem tu tvému příteli vysvětlovat důležitost vzájemné pomoci!" Zahlaholil a Václav vrhl po Rastislavovi nervózní úsměv, zatímco po Draganovi se podíval lehce otráveně.

Rasťo si s ním s úsměvem potřásl rukou. Dragan byl menší než on, s účesem stejné délky jako Česko, ovšem se světlými vlasy a temnýma očima. V poslední době se několikrát setkali, jeho obrozenci drželi dlouhodobé kontakty s jižními Slovany.

"Slyšel jsem dost o tvojí nelehké situaci, a chci ti nabídnout pomoc." Pokračoval Dragan, s rukou na jeho rameni a širokým úsměvem. "Jako vzor, ti slibuju deset tisíc zlatých ze srbské strany!" Rastislav překvapeně vykulil oči. Václav vedle něj se také usmíval, jenom trochu kysele. "Nemůžu přece dovolit, aby naši bratři Slováci, museli snášet potupu. A bratři nejbližší by jim měli stát po boku!" Řekl Dragan a podíval se ještě jednou významně na Česko, který tohle rýpnutí pochopil velice dobře. Rastislav si s ním mezitím znovu podával ruku a děkoval. Jeho srbský bratrance pravděpodobně ani nevěděl, jak moc pro něj tyhle slova znamenala, a bohužel se nacházel v situaci, kdy jim byl k užitku každý forint.

Václav to sledoval pochmurně, a když si potřásli se Srbskem rukou, přistoupil k němu a položil mu svojí dlaň na rameno. Čech se usmál směrem k Draganovi a začal ochotně plácat něco o všeslovanské myšlence a podobné zdvořilostní žvásty, aby se s Draganem nerozešli ve zlém. Rastislav měl pocit, jako když se právě něco nevyslovitelného mezi nimi strhlo a Václavova ruka zvlášť naléhavě stiskla jeho rameno. Téměř majetnicky.

Rastislav na chvíli pocítil potřebu tu jeho drzou ruku setřást, a pokud by to byl kdokoliv jiný, dávno by to už udělal. Místo toho tam stál a culil se jako pitomec. Někdy sám sobě opravdu nerozuměl.

Když je Dragan konečně opustil, zeptal se ho Václav: "Vy jste dobří přátelé?"

Rastislav se jenom usmál, i když nepřehlédl až podezřele velký zájem v jeho hlase. "Poznáme sa, Dragan je milý chlapík, pokiaľ ho niekto nenaštve," přiznal popravdě Rastislav. Bylo to i dávno mluvou, Dragan mluvil hruběji než Václav, který i když byl naštvaný, působil některými svými slovními výrazy, jako dítě.

"To jsem si všiml, teď do mě celou dobu hustil, co si jako myslíme, když ubohé Slováky takhle podrážíme v jejich boji za svobodu," řekl mu s trpkostí v hlase. Rastislav byl upřímně překvapen. Netušil, že by Srb měl tak velkorysé zájmy a cítil k němu teď opravdové sympatie.

"Zvlášť po tom, co jsem se vrátil od Palackého a domlouval mu," Václav kroutil hlavou. Potom se podíval na mlčícího Rastislava a se silnými rozpaky začal mluvit. "Víš, kdyby bylo po mém, tak už jsme to dávno vyřešili, ale Palacký a spol. to je prostě starší genearce a nejsou už tak radikální jako studenti a... mě doopravdy záleží na tvojí situaci, to mi můžeš věřit, Rastislave. Vlastně... vlastně tady ze všech nejvíc," podíval se mu do očí.

Rastislav byl lehce v rozpacích z jeho slov. Pár vteřin na sebe beze slova hleděli, než k nim dolehl zvuk sněmu a tak se došli posadit na svá místa. Václav nad tím vším usilovně přemýšlel a nakonec musel uznat, že Dragan měl pravdu. Doopravdy byl jediný, kdo mohl Slovensku nějak reálně pomoci a když si vzpomněl na Štúrova slova z minulého roku, rozhodl se, že to taky udělá.

Na konci dne, když se četl manifest sjezdu, do kterého byly nakonec přidány i všechny původní slovenské požadavky, seděl Václav opět vedle Palackého, který to s trpnou odevzdaností sledoval. Během řeči našel Rastislavovy oči a spiklenecky na něj mrkl.

Většinu času pak Rastislav strávil ve společnosti Ludmily a Václava, který sklidil od Moravy pár nadávek za to, že se mu o ní přes třicet let jaksi pozapomněl zmínit. Z večera si toho popravdě moc nepamatoval…

Rychle se zvedl, což byl dost špatný nápad, jak mu vzápětí řekl jeho žaludek a zapadl zpět do křesla. Čech vedle něj už byl vzhůru a ospale mžoural směrem ke křišťálovému lustru.

Porozhlédl se kolem. Ta místnost mu byla neskutečně povědomá a působila na něj trochu zlověstně, než si uvědomil, že to je salón, ze kterého před pár lety odešel s prásknutím dveří. Takže to byl byt Prahy. V té chvíli zpozoroval Moravu, jak spí s hlavou na stole a jednou rukou držící stojan dohořelé svíčky.

"Možná bych jí měl vzbudit, má objednaný kočár na ráno…," zabloudil očima Václav k hodinám. "Jo, má asi tak pět minut se připravit."

Po těch slovech se Ludmilina hlava zvedla z desky stolu. Neotevřela oči, jen se slepě mračila. Potom si dala šátek na hlavu a beze slova odešla z místnosti.

"Normálně je po ránu o dost příjemnější." Poznamenal Václav. Rastislav na něj chvilku zíral, ale Čech to nijak dál nerozvinul. Položil si hlavu o opěradlo sedačky ve snaze vymazat Václavovu poznámku ze svého mozku. Vůbec ho to nenapadlo, vždyť jí přece (znovu) potkal teprve dneska - tedy včera - a už zjišťoval takové věci. Moc se mu to nelíbilo, představa, že by s ní spal Václav, byla trochu, jako kdyby s ní spal on samotný a to ho… děsilo. Ne že by nebyla hezká, to ona byla až moc tenkrát, když na ni celé ty večery čekal a to je právě to - byla mu dřív něčím jako sestrou. Ne že by tedy věděl, jaké je to mít opravdovou sestru, ale Rasťo v první řadě nebyl připravený myslet na ni jako na ženu po tom, co si jí celých tisíc let uchovával v havě jako krásnou dětskou vzpomínku. Vybavil si předešlou noc, ale všechno to v jeho hlavě bylo smíchané dohromady, a i když se s ní Václav škádlil, což si pamatoval dobře, to samé dělal s ním, takže se z toho nedaly vyvozovat nějaké ukvapené závěry.

To ten chľast, začínam z toho blbnúť.

Ludmila se za pár minut objevila v salónu, vypadající o dva roky mladší než když z něho vycházela, učesaná a připravená na cestu. Rastislav se snažil nepředstavovat si jí a Česko v traumatizujících pozicích.

Někdo další otevřel dveře bytu a za klapání bot do salónu vešla drobná, mladá žena s blonďatými vlasy vtaženými do drdolu. S absolutně kamennou tváří si je všechny prohlédla, než se podívala na Ludmilu a pronesla: "Dole čeká kočí. To je asi pro tebe?"

"Už čeká dlouho?"

"Ne, teď přijel."

Václav se konečně vzpamatoval a zvedl se. Rastislav ho následoval.

"Slovensko, rád bych ti představil svoje hlavní město a velkou chloubu."

Morava za nimi protočila oči.

"Tohle je Praha," Václav jí položil ruku kolem pasu. Rastislav musel uznat, že opravdu působí, jak když se s ní vytahuje. Nedalo se říct, že neoprávněně, byla doopravdy krásná s vysokými lícními kostmi a jediné, v čem se podobala Václavovi, byly hnědé oči.

"Ráda tě poznávám, Slovensko. Václav o tobě dost často mluví," nechala si od něj políbit ruku.

"Dúfam, že v dobrom," odpověděl Rasťo s širokým úsměvem, který se mu nekontrolovatelně dral do tváře.

"Samozřejmě, jak jinak. Já jsem o tobě také zatím slyšela samé pěkné věci, Rastislave." Náhle se zarazila. "Sakra, ale je to ode mě nezdvořilé, že ti říkám jen tak jménem," dala si ruku před ústa v nesmělém gestu, ale nesmělého na tom nebylo absolutně nic. "Promiň, úplně jsem zapomněla na etiketu," snažila se znít vážně, i když se u toho široce usmívala.

"Ja sa vôbec nehnevám. Len ak ti smiem tiež hovoriť krstným menom - pokiaľ dáma dovolí," řekl jí medově. Podíval se po očku po Václavovi, jestli náhodou mu tohle chování nepřináší pěnu u úst, ale Čech vypadal, že se královsky baví.

"Samozřejmě, je to Karolína, už vlastně pár století."

Ludmila se v tom momentě vrátila se zavazadly, připravená na cestu. Se všemi se rozloučila, s Karolínou se dokonce políbila na tvář. Když se za ní zavřely dveře, otočil se Čech k Praze.

"Jsi dneska nějaká rozjívená, že ty zase něco chystáš?" Zeptal se.

"Myslíš nějakou kočičinu? To bych si nedovolila," zatvářila se nanejvýš povzneseně, i když slovo 'kočičina' vyvolalo u obou mužů zdvižené obočí.

"Karolíno, já mám šimrání v nose celý ráno," prohlásil Václav a ona se po něm jen lehce znechuceně podívala.

"No fuj, tak si to podrbej a neotravuj mě s tim," vrhla nevěřícný pohled k Rastislavovi, proč jim takové věci vůbec sděluje.

Václav potom vzal Slovensko na takzvanou Sbratřovací mši na Koňském trhu, odkud se pomalu procházeli starou Prahou zpátky k jejich bytu.

"Je vždy taká?" Neubránil se Rasťo otázce.

Václav zakroutil hlavou. "To záleží na tom, co jí prolétne hlavou," zamyslel se. Nevěděl, jestli je vhodné Slovensku vyprávět, že v horších případech létají lidé z oken ven.

S příchodem dalších událostí dostal pocit, že měl.

Vyhrabali se z polorozpadlé barikády právě včas, aby mohli čelit císařskému vojsku blížícímu se k nim rychle z druhé strany mostu. Václav se rozhlédl kolem sebe, potěšen tím, že aspoň pár studentů za nimi vzalo nohy na ramena. Pokud věděl, tak zde byli jenom dva mrtví a jeden zraněný se schovával na druhé straně.

Trošku tedy naši armádu zabavíme.

Podíval se na Rastislava, který měl pušku připravenou k výstřelu a roztěkaně po něm šilhal. Václav tu měl hlavní slovo, i když Slovák se k němu přidal téměř okamžitě, kdy tahle vřava začala, vyčkával na jeho pokyn.

Chudák neví, co ho čeká.

Usmál se na vojáky, ti mu ale nevěnovali sebemenší pozornost a mířili hlavně na Slovensko.

"Rasťo." Pronesl chraplavě, jak se mu dostal prach do krku, když do nich pálili kanónem. "Dej to dolu."

Rastislav se po něm úkosem podíval, očividně nesouhlasící s jeho rozhodnutím. Zamračen dal pušku pomalu dolů.

"Vzdáme se." Řekl mu hlasitě, aby to ostatní slyšeli. Jejich pušky ale k zemi nejdou, čekali, až Rastislav položí flintu na zem a pravděpodobně chtěli, aby zmizel i Václavův dlouhý kabát, skrývající jistě spoustu zajímavých nebo snad ostrých předmětů. Tedy, alespoň to od nich Čech očekával, snad nebyli úplně pitomí.

"Najdi svého fousatého přítele a sejdeme se…v Rodyho nejtajnějším místě." Uchechtl se a vzápětí se znovu rozkašlal. Na špinavé ruce se mu mezi prachem objevila krev. Tolik k úspěšnému povstání. Rasťo ho sledoval s podmračeným obočím a ústy nevěřícně zkroucenými, jako kdyby mu zrovna řekl, ať nasedne na koště a do té Vídně odletí.

Václav si utřel nos, nadechl se a potom vrazil veškerou silou, kterou v sobě měl, do Slovenska. Okamžitě se ozval výkřik, ale ne od Rastislava, protože ten škobrtl a smýkl se vypálenou dírou přímo do Vltavy. Václav se okamžitě poroučel za ním, ale už když udělal první krok, věděl, že byl špatný. Tušil, že to nestihne. Za prvé zakopl o dlažební kostku, za druhé ztratil rovnováhu a za třetí mu kulka prosvištěla hrudníkem a propíchla mu levou plíci. Krásná hrdinská smrt, pochválí se ještě nad svým nezmarem, než začal nanovo vykašlávat krev. Být ta kulka o pár centimetrů dál, stihl by ho dohnat. Určitě. Klesala hlavou na kámen a po bradě mu stekla slina smíchaná s krví.

Doufám, že umí plavat. Byla jeho poslední myšlenka, než ucítil na sobě ruce vojáků a on se propadl do černa.