září 1848, někde na západě dnešního Slovenska

Přesně po čtyřiceti letech známosti s Václavem Liškou Rastislav dospěl k názoru, že není možné se s ním sejít na déle než pár hodin a neožrat se. A i když on sám zrovna taky nebyl abstinent, spíš bral alkohol jako povyražení a mimo křtů, svateb, pohřbů, dožinek, fašiangov, túric, filipojakubské noci, Vánoc, narozenin, studeného počasí a pár svátků na které zrovna zapomněl, skoro vůbec nepil.

Zůstávali přes noc v Starej Turej, kterou úspěšně ten den dobyli a na zítřek plánovali vyrazit směrem Poriadie, ne Poradie ani Porádjé, jak se o nebohé vesnici několikrát zmiňovali Češi. Nebylo to poprvé, co pochyboval o Václavových slovanských kořenech, ale nechal si to pro sebe.

Samozřejmě jim byl strašně vděčný za podporu, kterou mu poskytli. Dobře si uvědomoval, že všechno tohle plyne z jejich vlastní vůle a ne příkaz Rakouska, i když Václav mu sdělil, že "Rody" neoficiálně výpravu schvaluje, což byl mimo jiné i důvod, proč kromě vlastních lidí přitáhli z Vídně i celý menší pluk Němců.

Narobila si priveľa nepriateľov.

Rastislav až moc dobře chápal, že dnešním dnem se oficiálně stal jedním z nich. Dřív by stál po jejím boku, tvoji-nepřátelé-jsou-moji-nepřátelé, připravený jí následovat kamkoliv. Dřív mu nezakazovala používat vlastní jazyk a neprohledávala domy jeho lidí.

"Rasťo?" Vytrhlho hlas Ludmily z uvažování. Seděli naproti němu u stolu, Morava se zarudlými tvářemi a kabátem přehozeným přes ramena, červenobílé kytice odchlipující se z klop a puškou opřenou o zeď. Václav měl svojí taktně mezi nohami a spravoval na ní něco, působící dojmem, že si ustřelí hlavu.

"Áno?"

"Nad čím tak přemýšlíš?"

Než si stihnul něco vymyslet, Václav ho přerušil.

"Nad čím asi..." Konečně pušku položil zpátky na stůl.

"No nevím, nad čím asi," ohradila se po něm Ludmila, zatímco Rasťo je jenom bezmocně sledoval.

"Jak to jde všechno až moc dobře." Olízl si rty a pozvednul sklenici ke rtům.

Morava se zamračila a pak se otočila ke Slovensku. "Neposlouchej ho, on má vždycky tyhle náladičky, když se napije." Podívá se znovu znechuceně po Václavovi.

"Čo tým myslíš 'dobre'?" Zeptal se Rasťo. "Veď sme včera vzali nohy na plecia. Nehovoriac o tom fiasku hneď na začiatku."

"Jaký fiasko? Opatřili jsme si zbraně sami! A za-dar-mo!" Naklonil se k němu přes stůl. "Bez toho aby nám nějakej…"

"Štefanovič." Pronesl Rasťo otráveně.

"…nějakej chytrák říkal, že jsme vojevůdci na hovno. Jako ty jsi jim neřekl, kdo jsme-"

Rastislav si nechal pro sebe, že řekl a že Štefanovičovi to bylo šumafuk. Nějakou administrační chybou se jim povedlo přijít o objednané zbraně, které pak přešly k samotným Maďarům, proti kterým se od začátku zbrojili. Vinou jich dvou. No, naštěstí potom odzbrojili část císařského vojska, ironicky v současnosti jejich spojenců. Než se ale tenhle typ zpráv donese do Horních Uher, tak to už budou kilometry za nimi.

"Nech toho. Štúr se nám omluvil a my jsme udělali chybu, tak to alespoň přiznej!" Morava skoro vypadala, že by se hádala.

Václav ale najednou úplně obrátil a začal se culit. "Ale vždyť jo." Obrátil se k Slovensku. "Promiň, Rasťo. Měli jsme smůlu, ale i přes tu smůlu jsme měli veliké štěstí." Zazubil se. "Jenže po velký dávce štěstí vždycky přijde velká dávka srabu. To jsou vlastní zkušenosti, příteli."

"No když to neposereš," řekla Ludmila kouskavě.

Rastislav měl pocit, že by tohle dokázali dělat celý večer. Jenom to potvrzovalo jeho teorii o jejich milostném naplnění - kdyby něco bylo, tak by do sebe takhle neryli a vybili by si to na sobě někde jinde. Navíc večery trávili s ním, ne někde diskrétně zalezlí, aby se potom ráno vynořili s pomačkaným oblečením a slámou v kapsách. Nebo to si tedy alespoň namlouval...

I slepý by to na nich poznal, Čech se mu ani netajil, jak táhne za Moravou, nehledě na Rastislavovy marné pokusy to strávit. To jak se s ní bavil a dělal před ní ze sebe kašpara i to, jak se ona všem jeho skopičinám smála nebo ho jen naoko kárala. Vzpomněl si, jak do ní byli oba jako děti zamilovaní a jejich dětinské hádky ohledně toho, čí ona bude jednou ženou. Malý Rasťo se Václavovi tenkrát příšerně smál a říkal mu, že někdo jako on u ní absolutně nemá šanci a jak Václav přece musí moc dobře vědět, koho má radši.

Jeho vlastní láska ovšem nebyla jako Václavova. Obzvlášť v prvních letech od jejího zmizení se mu po ní strašně stýskalo a když usínal, představoval si, že má hlavu položenou v jejím klíně a ona ho hladí po vlasech, zatímco čeká, až usne. Také si ji za ta léta určitým způsobem zidealizoval, udělal z ní světici, kterou nebyla ani v době, kdy žili spolu. Ale bylo hezké myslet před spaním na opravdovou osobu, co ho má ráda, jakousi vzdálnou náhradu mezi matkou a sestrou. Vyrostl z toho dávno, samozřejmě, a když přišli Tataři, tak nebyl na žádné fantazírování čas a on se doopravdy vyspal jenom, když měl kolem sebe několikametrovou kamennou zeď. Nechtěl na to teď vzpomínat. Ale Václav vedle ní vyrostl a on si dovedl představit, jak s nabírajícím věkem začíná jeho láska k ní nabírat nový rozměr. Jak už plně rozumí tomu, co to znamená, udělat jí svojí ženou a - pro něj silně traumatizující představa - jak se tak skutečně stane. Neznal současnou povahu jejich vztahu, ale přece jen už mohl vidět, kdo místo něj zaujal pozici jejího oblíbence. Žárlil na ně tak moc, až ani nevěděl, že je toho schopen. Téměř se styděl. Cítil to, co tenkrát před dávnými lety v jejich společnosti nikdy nepocítil. Odstrčenost.

A nebyť jej, mohol som byť s nimi. Mohol som mať to, čo on! Zaslúžil som si to. Mal som oveľa väčšie predpoklady prevziať vládu po Morave. Povedzte mi jedinú vec, v ktorej bol vtedy lepší než ja!

Jeho nechuť k Maďarsku rostla každou vteřinou, když viděl, o co všechno ho připravila. Litoval, že jí při dnešních bojích nezastihl a litoval, že neviděl její obličej, když by proti ní pozvedl pušku. Pomalu cítil, jak mu hlava klesá ke stolu. Když usnul, byly jeho sny naplněné její tváří a temně zelené oči se na něj dívaly plné hrozby a opovržení.


"Nezdá se ti, že byl celý špatný?" Zeptala se Morava tiše. Rastislav spal s lokty na stole, hlavou o ně opřený, zatímco se jeho záda pomalu nadzvedávala.

Václav pouze mlčel a zíral na Slovensko. Ludmila vypadala také v zamyšlení, pozorující plamen svíčky než se zasněně usmála.

"Vždyť vy jste se vlastně ani neměli moc rádi. Jako děti."

Václav si vzpomínal jen matně na malého Rasťu, s dlouhými vlásky do čela vypadal jak holčička tenkrát, ale to všichni malí kluci jejich věku. Nevídali se zase tak často, a když ano, tak se jen se hádali ohledně Moravy nebo se spolu mlátili klacky. Možná ho neměl rád, ale i tenkrát věděl, že jsou jedna rodina. Když ho uviděl v domě Rakouska, ani na moment se u něj nevynořila nějaká zášť. Naopak.

"Jsem moc rád, že jsme se mu rozhodli pomoct. Ať je to jak chce, musíme držet při sobě. Jako Slované. Protože čekat od Němců, že s námi budou táhnout, je jako čekat od Francouzů, že přestanou nenávidět Anglány." Odmlčel se a zúžil oči. "Oni nás nikdy nebudou akceptovat jako sobě rovné. Sice se o to snažím, ale i když budu mít všechny výsady stejné jako oni, už navždycky pro ně budu něco míň…"

"Zníš tak ukřivděně." Usmála se na něj. "Tak jim ukaž, že jsi lepší."

Václav zavrtěl hlavou. "Ne, ty tomu furt nerozumíš. Tohle jednou skončí válkou a já ještě nejsem připravený bojovat. Možná nebudu připraven nikdy, pokud nebudu mít lidi, co za mnou budou stát. Nemyslím moje lidi - ale to taky - myslím někoho jako Rusko, Polsko, Srbsko a Slovinsko no a i jeho." Ukázal prstem k Rastislavovi.

"Ten je teď rád, že je rád." Pronesla Morava soucitně, při pohledu na jeho spící tvář.

"Tím, že pomáháme jemu, pomáháme i sobě. On jednou bude stát na naší straně - a v to já stoprocentně věřím - připraven vrátit nám to. A věř mi, že pak se nám bude hodit každý spojenec."

Morava se zamračila, až se jí kůže na čele nakrabatila. "A ty bys zase válčil. Mám ti připomenout, jak tohle dopadá? Stejně z tebe mluví jen chlast. Ty tvoje naivní představy o tom, jak se mu vyrovnáš… tak se mu vyrovnej! Nemusíš u toho zruinovat celou zem jako minule."

"Ty děláš, jak když to bylo kvůli němu!"

"No a nebylo? Zase jsi na sebe chtěl upozornit. Většina z toho, co jsi tu minule vyprávěl, je jak jsi mu to ukázal, jak se bojuje a žádná slova o Husovi ani o nějakém vyrovnání s církví. A jen já nejlíp vím, jak ti to je dnesukradené!"

"Tak my nakonec nemluvíme o Rakousku! Něco ti povím, Liduš, až si budeš sedět v Brně a hezky se domlouvat s Němci - německy samozřejmě, protože tobě je to přece jedno a kdyby bylo vše na tobě, tak jsem si změnil jméno na Fuchs a dávno nevěděl co čeština je - až se s nimi budeš domlouvat, zeptej se jich, co si myslí, jestli Češi můžou dostat stejné postavení jako Němci a budeš se hodně divit, co uslyšíš!"

"Mě že je to jedno! Já se jen snažím, aby si to zase všechno nepodělal! Nebýt tebe, tak bychom nikdy mluvit česky nepřestali, tak si to laskavě v hlavě srovnej! A jestli se tak hrneš do nějaké války? Jdi si!" Do jejího hlasu v tu ránu vstoupil starý jed a Ludmila přimhouřila oči. "Umři si třeba stokrát, ale netahej mě už do toho!"

Václavova tvář ztuhla a chvilku na ní tiše zíral s leskem v očích, než se s vrzáním židle zvedl a odpochodoval ven. Jakmile byl pryč, dostala Morava sto chutí něčím třísknout. Místo toho se ale rozhodla jít spát, pevně rozhodnuta nevěnovat myšlenkám na jejího nejbližšího bratříčka ani minutu.

Některé věci se bohužel lehčeji řeknou, než dělají.


Hned ráno byli napadeni uherskou domobranou společně s císařskými vojsky, nehledě na to, že teoreticky by jim měli pomáhat proti Maďarům samotným. Václav sám prohlašoval, že tím není absolutně nijak překvapen, zatímco mu Rasťo pomalu nadával, ať už jdou a zmizí na Moravu, než se jim podaří zatknout je. Václavovi nezbylo, než ho poslechnout a pokusit se po rozprášení jejich jednotek, alespoň zabezpečit co nejvíce lidem cestu domů.


prosinec 1848, Vídeň

Rastislava samotného docela překvapilo, když si ho Roderich pozval na kobereček. Když vstoupil do uvítacího salónu v Schönbrunnu, už na něj mhouřil oči celý vyšňořený v uniformě a tvářící se stejně povýšeně jako vždycky. Obličej Slovenska při pohledu na něj potemněl. Pamatoval si na efektivitu jeho pomoci proti Turkům a vůbec všechna ta léta, kdy zastupoval Uhersko. S určitým pobavením si uvědomil, že když tu byl naposledy, nazval ho neschopným kokotem. Časté návštěvy Osmanské říše ho totiž udělaly lehce méně tolerantním k uklidňujícím žvástům, které jen těžko mohly nahradit potřebné (a kvalitní!) vojenské síly, s kterými na něj Rakušan rozhodně neplýtval.

Dnes byl ale odhodlán opět jednat po dobrém.

"Císař vydal zákon, díky kterému je každý národ před ním rovný," Řekl mu Roderich a předstoupil blíž k němu. Rastislav byl překvapen, jelikož se mu od něj většinou na pozdrav dostávalo jen chladného kývnutí hlavy. "Proto je v jeho největším zájmu, aby se řečené národy rozvíjely a jejich práva nebyla omezována. Jelikož tito samí národové pak budou budovat Rakouské císařství," dodal s nepatrným úsměvem. Slovák dumal nad tím, jestli jeho úsměv reflektuje i to, co se mu honí v hlavě.

"Slyšel jsem, že potřebuješ výzbroj, Oberungarn," podíval se mu upřeně do očí. Rastislav pocítil velkou nelibost nad tímhle názvem. To už by raději slyšel Felvidék, v tom alespoň nebyla část jejího jména. A Rakousko by také jistě nezabilo lézt mu trochu do zadku a říkat mu Slovensko.

"Slyšel si dobře," zadíval se na něj stejně upřeně a narovnal se.

"Dostaneš ji. Pokud budeš bojovat na naší straně."

Rasťo ho chvíli zkoumal pohledem, jako by se snažil najít nějakou skrytou léčku v jeho chování. Na Uhersko měl spadeno celá staletí a Rastislav se cítil téměř špinavě, takhle se tu s ním handrkovat o osudu jeho země.

Její země.

"Takže sme dohodnutí?"

Roderich k němu vztáhl ruku a Rastislav mu s ní mlčky potřásl.


květen 1848, Vídeň

Pravidelné kroky se rozléhaly po podlaze celým Schönbrunnským palácem. Slunce prosvítalo vysokými okny do Václavovy tváře, až musel přimhuřovat oči. Připomnělo mu to, jak dlouho už sem nezavítal. I když hlavně by mu to měly připomínat pouta, ve kterých ho vedli.

Opět se nacházel ve slušném maléru, ale strach popravdě žádný neměl. Roderich přece věděl o Slovanském sjezdu a neudělal proti jeho osobě vůbec nic. Ani po tom, co se pak strhlo v Praze, s ním nechtěl mluvit. Takže taková nezdařená, ještě ani nezapočatá revoluce - to nic nebude. Nakonec to přece jen mělo svoje výhody, že měli mezi sebou trošku důvěrnější vztah. Úsměv mu ale zvadl, hned jak Rakousko uviděl.

"Tvoje předchozí chování je naprosto neomluvitelné," začal chladně Rakušan s rukami za zády, jako kdyby si snad sám hrál na císaře. "Zneužil jsi nejen mé dobré vůle, ale také volnosti, kterou jsem ti dal. Měl jsi kdykoliv možnost vrátit se domů, pokud jsem tě tu vyloženě nepotřeboval. Dovolil jsem těm tvým obrozencům spolky! A víš, jak ses mi odvděčil? Připravuješ revoluci!"

"Musím ti něco říct," přerušil svůj slovní výprask Václav. "Jde právě o celé to spiknutí. Víš, proč chci převrat? Víš ty vůbec, proč tohle všechno dělám?" Václav si byl poměrně jistý, že tohle vše moc dobře věděl, ale on se tu teď pouze snažil na něco poukázat. "Jediné co chci, je důstojné postavení - autonomii v rámci Rakouska! Copak toho je vážně tak moc?" Snažil se, aby doslova sršel ukřivděností a nevinností.

Roderich se na něj chviličku pochybovačně díva a ptotom namítl: "Ale to by právě chtěli všichni. Jakmile ti dám sebemenší volnost, budou jí okamžitě chtít i Maďaři." Zněl vážně jako by si s tím nevěděl rady. Václava ale jeho bezradnost spíš dopálila.

"Tak Maďaři! Kolik je prosím tě v monarchii Maďarů, kolik hmm? A kolik je nás Slovanů? Srbové, Chorvati, Poláci, Slovinci a...a Slováci!" Rozhodil rukama. "Možná kdyby ses vždycky nechoval jako úplnej kretén, tak bych žádný povstání dělat nemusel!"

"Tak to by stačilo!" Štěkl na něj přes celou místnost Roderich, jeho hlas rozléhající se po celém sále. Bylo to velmi účiné, protože se kolem okamžitě rozhostilo ticho.

"Pokud přehlédnu fakt, že tím 'nás Slovanů' myslíš také sebe, rád bych si s tebou několik věcí ujasnil. Tak za prvé," řekl a sešel k němu dolů. "Pokud si uspořádáš v Praze sjezd, což si mimochodem jen tak neuspořádáš, tak si odpusť výtržnosti s vojskem a jeho velitelem." Václav se zarazil. Najednou dostal nepříjemný pocit ohledně toho, kolik vlastně Rakousko ví. Neměl žádný jasný přehled, jak moc jeho lidí vlastně sleduje a zda-li neplánuje další razii, ve snaze ochromit jeho činnost. Už to, že odsoudil všechny iniciátory tohohle povstání, mu mělo dát varovné znamení, i když bylo chvályhodným zvykem císaře většinu trestů smrti nakonec omilostnit.

Díkybohu.

"A za druhé, po tom, co jsi předvedl teď, se z mého domu nehneš ani na krok, dokud nedostaneš povolení. Pokud se neumíš chovat, budu s tebou doopravdy muset zacházet jako s vězněm." Nadechl se a potom pronesl o dost tišeji: "To je všechno. Měl bys mi poděkovat, že tě nedám na pár dnů posedět si ve vězení."

Václav se otočil na patě směrem ke dveřím, kde se k němu rychle připojili stráže, kdyby se snad náhodou plánoval ztratit a v panice započal mstu na místním personálu.

"A my dva jsme spolu nadobro skončili. Doufám, že tomu dostatečně rozumíš," vrhl po něm Roderich ještě jeden z jeho povýšených pohledů, které Václav nenáviděl ze všech absolutně nejvíc.

"Vzhledem k tomu, že Maďarsko s tebou pěknou dobu taky šukat nebude, trestáš hlavně sám sebe." Otočil se, aby uviděl jak Roderichova tvář zbělala a potom nepříjemně zrudla. Snažil se očima vyhnout strážím a Václava to nějak zvráceně těšilo, že má pořád stejný strach jako tenkrát.

Wenzel, to není žádná legrace. V Paříži tě chytnou, pche stačí pouhé obvinění k tomu, aby tě zatkli. A čím budeš muset projít, než tě někdo z těch děr vytáhne? Jak bude tvojí vládě, když zjistí, za co tě zatkli?

Rakušan se ale dal velmi rychle dohromady. Nadechl se a se špetkou upřímné nenávisti, kterou Václav tak dobře znal z dřívějších dob, po něm vyplivnul: "Vypadni odsud. A dělej."


listopad 1849, Prešpork (Bratislava)

Rastislav seděl na posteli ve svém prešpurském bytě s pocitem zmařilosti. Samozřejmě, že Rakousko mu nedal ani polovinu toho, co slíbil. Proč taky. Byl mu dobrý k potlačení Maďarska a to bylo celé, obě dvě výpravy pod jeho velením a i ta první podporovaná jen nepřímo posloužily jeho potřebě a lidé, co při ní zemřeli nebo byli následně popraveni, ať se jdou vycpat. Možná, že Štúr měl pravdu o tom vytváření dějin, ale Rastislav si to tedy představoval úplně jinak.

Na chvíli se zaposlouchal, někdo pěkně dupal na schodech, a jak se zvuk nesl a zvyšoval na hlasitosti, došlo mu, že asi brzo bude mít návštěvu. Měl už dávno změnit bydliště, obzvlášť v těchto dobách, kdy byl sledován, ale pociťoval stále větší nechuť k tomu žít kvůli Maďarům z místa na místo jako nějaký…

Dveře otevřel sám, že je překvapí. Když ale stanul tváří tvář Erzsébet, měl chuť je honem rychle zase zabouchnout. Stála na prahu jeho dveří a s úplně vážným výrazem se ho zeptala, jestli může jít dál. Rastislav polkl s očima upřenýma na ni v jakémsi ztuhlém transu. A potom to přišlo.

"Ještě abych se musela ptát!" Odstrčila ho a Rastislav ji prázdnýma očima následoval dovnitř. Zavřel za ní dveře beze slova, přímo před nosem jejích ozbrojených přátel. Nijak neprotestovali, pravděpodobně si dobře vědomi, co Maďarsko dotáže a pokud dnes vyvstane potřeba hrát nějakou vážnější roli, bude to blokování dveří.

"Posaď se," zavelela mu a on tak opatrně udělal. Usedl na ustlanou postel naproti její židli, naprosto nepřipraven na konfrontaci, kterou celé předchozí měsíce očekával na bojišti a ne tady.

O čom sa tu teraz vôbec chce baviť?

"Chceš mi něco říct?" Prskla po něm, až sebou skoro trhl.

Ticho.

"Tak máš ještě něco na srdci, Rastislave?" Její hlas zněl nebezpečně, ale bylo jasné, že na tu pravou legraci teprve čeká. On sám cítil, jak se z apatie postupně dostával do příšerného vzteku. Sevřel ruce v pěst.

"Už sme vám povedali všetko, ale nepočúvali ste," odpověděl jí s lehce zvýšeným hlasem. Měl problém se na ni podívat. Ano provinil se, samozřejmě, zradil jí a kdesi cosi, ale udělat to poprvé v životě po tolika staletích…je to čudné.

"Jak dlouho už se angažuješ? Jak dlouho už se stýkáš s Čechem a jemu podobnými?" Vypálila na něj. Rastislav si vzpomněl na Václava a na Ludmilu. Na Srbsko, Polsko, Chorvatsko a spoustu dalších. Podíval se po Maďarsku.

"Do toho ťa nič nie je," řekl tichým, ale podivně chladným hlasem.

Šlo to rychle. Doslova vyskočila ze židle a natáhla mu facku. Rastislav nikdy ještě facku tohoto kalibru nedostal, flákla ho takovou nadlidskou silou, kterou byste někoho udeřili pěstí. A nejhorší na tom bylo, že to absolutně nečekal a v překvapení málem přepadl na postel. Rychle se narovnal, ale tomu ponížení, které díky tomu pocítil, stejně neunikl. Ucho měl horké a jediné ochlazení byl pramínek vlastní krve, který mu stékal po krku.

Podíval se na Maďarsko. Stála nad ním s příšerným, rozzuřeným výrazem a rukama sevřenýma v pěsti. S planoucíma očima a vlasy rozcuchanými od větru vypadala obzvlášť divoce, jako kdyby zrovna vytáhla meč z nějakého nebožáka a Rastislav znovu zatoužil, aby to tak doopravdy proběhlo, místo tohohle jejích hraní si na rozcházející se pár. Sjel pohledem k jejím rukám, k prstenu se zeleným smaragdem, který mu před pár sekundami roztrhl ucho.

"Viděla jsem tě tam! Viděla! A ty jsi mě hledal, co? Neustále jsi se rozhlížel kolem sebe… chtěl jsi mi ublížit, že je to tak? Kdybys mohl, tak mě tam zastřelíš, viď?" V jejím hlase byla kromě vzteku slyšet i absolutní zoufalost, jako by tomu sama nemohla uvěřit.

"Ako keby som tým niečo dokázal zmeniť," odpověděl jí mrtvolným hlasem. Oba si na malou chvíli mysleli, že to snad řekl někdo jiný, protože Rastislav málem nepoznal svůj hlas a Erzsébet po tváři přeběhl stín údivu, než se její obličej zkřivil. Slovensko to rozesmutnilo i pobavilo zároveň.

Mala si ma počúvať a veci nikdy nemuseli zájsť až tak ďaleko. Nechcel som s tebou bojovať. Na čo mi je víťazná eufória? Myslíš že mi robí dobre, keď vidím čo s tebou ten sráč urobil?

"Tímhle je mezi námi definitivní konec." Řekla mu tvrdě s chladnýma očima, rty pevně sevřené.

Rastislav najednou nedokázal mlčet - měl v tu chvíli pocit, že se už namlčel dost. Řekl jí, co si myslel: "Keby si nás Slovákov brala vážne, toto by sa nikdy nestalo."

Krutý úsměv se usadil na jejích rtech, oči jako by jí znovu ožily. "Mlč, ty blázne. Žádní Slováci stejně nejsou, a jestli jsou, tak už tady stejně moc dlouho nebudou!" Vstala potom a rázným krokem přešla místnost. Dveře zaklaply a po pokoji se rozhostilo ticho.

Rastislav tupě zíral na zeď před sebou. Takhle tedy skončila jeho tisíciletá poslušnost. S určitou roztržitostí zahrabal rukou v šuplíku, a když sevřel v prstech dýmku, pocítil úlevu. Po vtažení prvního šluku do plic se zamyslrl, jestli neměl něco ještě říct, když odcházela a ne jen zaskočeně sedět na tom samém místě, jako seděl teď.

Nakonec ale sám uznal, že na tohle se snad opravdu ani nic říct nedá.