1851, Horní Rakousy, Rakouské císařství

"Panebože, co tu děláš? Tady tě nesmí nikdo vidět!" Vyhrkl Václav, když spatřil Rastislava s uzdou v ruce, jak stojí mezi dveřmi do dvora a stájemi.

"Vrelé uvítanie, braček." Odpověděl mu Rasťo s velkou dávkou sarkasmu v hlase. Václav ho okamžitě táhl za kabát do stáje, zatímco se nervózně rozhlížel kolem.

"Co tě to popadlo? Mohl jsi alespoň napsat nebo tak něco a sešli bychom se někde... třeba támhle u řeky nebo u lesa!" Ukazoval oknem ven.

"Napísať? A kto mi zaručí, že sa to k tebe dostane, keď teraz žiješ v policajnom paláci!"

"Myslíš snad, že jsem tu schválně?" Povzdychl si a dosedl na zábradlí doku.

Rastislav pohladil koně po hlavě. "Ak sa až tak veľmi bojíš, tak ja zas pôjdem," prohlásil, ale v jeho znát dotčení.

Václav ihned zvedl hlavu. "Ne, to ne. Zůstaň." Potom ji sklopil a o něco tišeji a dodal: "Měl jsi ale vážně napsat, vůbec jsem nevěděl, co s tebou je…"

Rasťo se po něm překvapeně díval, popuzenost ta tam. Nenapadlo ho, že by o nějmohl mít starost.

Václav zvedl oči a pozoroval svého bratra, který vypadal mírně zaraženě a hluboko ve vlastních myšlenkách. Vlasy mu při tom na straně padaly do očí a v čupřině na vrchu hlavy mu uvízla stará sláma.

"Projedeme se? Tady moc dlouho zůstat nemůžeme. A brzo sem někdo přijde postarat se o koně, je na to tak doba," navrhl mu Čech.

"Obzeral som si tamtých dvoch. Veľmi pekní." Ukazoval na dva bílé hřebce na konci stáje.

"Jo no, ty jsou Rodericha. Měl bys vidět Felikse, ten když tu je, tak z nich chodí po stropě," uculil se. "Taky si je vždycky půjčuje, Rakousko z toho mívá záchvaty, když je tu měsíce nevidí."

"Aj ja mám kone rád." Ale nie viac než ona. Rastislavova nálada se nebezpečně vydala na cestu dolů.

Václav, jako by mu snad četl myšlenky, se zeptal: "A jak je to vůbec teď s Maďarskem?"

Rastislav se nuceně usmál. "Najprv poďme, potom ti všetko poviem."

Václav ho na svém hnědákovi, kterému říkal Šemík, jak Slovensku hrdě sdělil mezi přívalem informací, které na něj během prvních pár minut jejich setkání vždycky chrlil, zavedl na stráň za statkem, na jejímž úplném vrchu se nacházel les. Pod nimi se rozprostíraly pole a úplně vzadu bylo vidět sídlo rakouského císařství v celé svojí kráse. Opravdu vypadalo nádherně, celé v bílé barvě a zlatavými rámováními oken, hotový malý Schönbrunn. Alespoň tohle si Václav myslel, i když musel podotknout, že mu v poslední době způsobovalo lehce klaustrofobický pocit. A to, že si po nocích četl při svíčce svoje knihy, které mimochodem považoval přes den za velice chytře ukryté, mu na pocitu svobody a volnosti rozhodně moc nepřidávalo. Roderich se k němu poslední doubou choval tak chladně a povýšeně, že se mu pro jistotu začal sám vyhýbat.

Sesedl z Šemíka a Rastislav ho následoval. Usadili se někde doprostřed stráně kousek od malého stromku, ke kterému přivázali koně.

"Tak kde jsme to skončili?" Vydechl si Václav a zapřel se rukami o travnatou zem. Rastislav se na něj chvilku tiše díval, než řekl:

"Vlastne som za tebou s niečim prišiel." Čech nadzvedl obočí. "Ide o nápad, akurát že… no, Štúr s tým veľmi nesúhlasí," dodal Rasťo s drobnou dávkou rozpačitosti v hlase. Václav vlastně proti Ľudovítu Štúrovi nic neměl a dokonce mu byl i sympatický - když tedy pomine tu (poměrně dlouhou) dobu, kdy mu v ublíženosti spílal za poblbnutí hlavy Slovenska ohledně jazyka. Trochu mu vadilo, že Rastislav na něm příliš závisí a neudělá sám bez něj žádný větší krok. Tohle mu víceméně taky řekl.

"Vždyť přece umíš dělat svoje vlastní rozhodnutí! Nemůžeš nechávat osud svých lidí na jednom člověku, musíš vyjednávat se všemi stranami, pokud chceš pro sebe to nejlepší," poučil ho se zdviženým prstem.

"Veď to aj robím! O to práve ide, hovoril som so Staroslovákmi vo Viedni a ja neviem, či to už vieš…," odmlčel se, jako kdyby ho něco zadržovalo ve vyslovení konce té věty. "Staroslovenčina je odteraz oficiálnym jazykom Hornej zeme - teda Slovenska."

Václav nadzvedl obočí a překvapeně otevřel ústa. "Tak ses nakonec umoudřil?" Lehce se usmál.

Rasťo ignoroval jeho "umoudřil" a trochu nejistě dodal: "Samozrejme, že ja na to nemám úplne jednoznačný názor, štúrovčina mi na jazyk sadne najlepšie, ale toto by nám naozaj mohlo pomôcť ku zlepšeniu situácie, a no… spojeniu s vami."

"Já věděl, že nakonec dáš na moje slova! Jazykově se dělit je přece hloupost, když si můžeme takhle skvěle rozumět. Kdyby se Rakousko federalizovalo, mohli bychom být jako jedna část s jediným společným jazykem!" Filozofoval Václav s nadšením, jenomže Rastislav ho pozoroval spíš se strhaným výrazem. Spojení s Českem mu tedy zas až tak přitažlivé nepřišlo a úplně by mu stačilo, kdyby se Maďarsko naučilo respektovat jeho základní práva. Navíc rozhodně nemusel poslouchat řeči o tom, jak tu někdo měl 'celou dobu pravdu'. Čech ovšem vypadal v o dost veselejší náladě, než ho prve našel, a tak se mu rozhodl říct i zbytek.

"Práve preto ma napadlo, že keby sme začali používať staroslovenčinu obaja, mohli by sme tak automaticky jeden problém vyriešiť," vysvětloval Rastislav, ale při pohledu na Václava se zarazil. Nadšení, které v něm před chvilkou viděl, z něj totiž bleskurychle opadlo.

"To je ale přece hloupost, proč bych najednou začal mluvit starou češtinou - a ještě ke všemu poslovenštěnou?" Zakroutil nechápavě hlavou. Rastislav se naněj pár sekund díval, jestli to myslí doopravdy vážně a cítil, jak to v něm nebezpečně bublá.

"A keď mám to isté urobiť ja tak to zrazu hlúposť nie je? Nehľadiac na to, že čeština by nejaké slovanské prvky potrebovala!" Snažil se, poměrně neúspěšně, skrýt svůj vztek.

"Co tím jako chceš říct!? Navíc já nejsem ten, kdo tu nemůže za boha přijít na to, jaký jazyk si z těch deseti, co mu podstrkujou, vybrat!"

"Chcem tým povedať to, že čeština má polovicu výrazov prevzatú z nemčiny. Možno ak by si ich nahradil niečim slovenským, tak by sa samotná čeština stala lepšie použiteľnou pre obe strany," nenechal se Rasťo odbýt.

Václav si ale jen zkřížil ruce na prsou a zamračeně mu sdělil: "Víš, mě se ale čeština takhle líbí a měnit jí nepotřebuju. Jak už jsem ti řekl, já nejsem ten, kdo se nedokáže během bůh ví kolika let rozhodnout, jak chce psát."

V Rastislavovi se z jeho dětinskosti vařila krev. "Tak ostatných by si menil, ale seba zmeniť nechceš? Vieš ty čo si? Si sebec, ktorý má síce hubu plnú slovanstva a pospolitosti, ale keď na to dôjde tak skutek utek. Vieš o čo si myslím, že ti ide? Ide ti možno tak o moje počeštenie a ty veľmi dobre vieš, čo by to pre mňa znamenalo!"

Když skončil, oči mu jen žhnuly vzdorem a hrozivě se mračil. Václav byl jeho výbuchem lehce vyvedený z míry - zíral na něj s otevřenou pusou. Rastislav, s napětím ve tváři a stále ještě trochu v amoku, se na něj rozzlobeně zadíval, když v tom k němu Václav pomalu vztáhl ruku a zamířil s ní k jeho tváři. Tenhle pohyb Slovensko tak vykolejil, že z něj v tu ránu spadla veškerá zlost. Místo toho se strnule díval, jak Václavova ruka minula jeho tvář a lehce se dotkla konečku jeho ucha, přes který šel od lalůčku až někam k půlce boltce dlouhý a hluboký škrábanec, který se už téměř stačil změnit v jizvu.

"Co to… co se ti to stalo, tohle… tohle si předtím neměl," řekl nakřáplým hlasem a úplně vážně se na něj díval s rukou pořád ještě na konečku jeho ucha. Rastislav stále trochu bojovně zíral do jeho hnědých očí, které byly teď nesmírně blízko a sledovaly ho až s dojemnou ustaraností.

"Nemal," promluvil bezbarvě a sklopil oči k trávě. Václav konečně stáhl ruku zpátky, i když sám se nepohnul ani o píď, oči zafixované na Slovensko.

"Ona ti to udělala? Ale vždyť jsi říkal, že během bojů jsi jí osobně ani jednou nepotkal?"

Rastislav k němu zvedl oči, prohlížeje si ho teď zas naopak on. Chvíli mlčky pozorovali jeden druhého. Slovák čekal, že Čech už-už uhne pohledem a nechá to být, ale ten mu ho oplácel stejně neochvějně, jako on jemu.

"Zistila, že stojím proti nej. Naštvala sa. Nečakala to." Vydral ze sebe jen tyhle ustřižená slova. Nechtělo se mu v žádném případě mluvit o tom, jak příšerně poníženě se tenkrát cítil, když k němu nakráčela domů a on s tím nemohl vůbec nic udělat. Jak se cítil pokaždé, když prohledávala jeho spisovatelům domy a zabavovala jejich práce.

"Nelíbí se mi, jak s tebou zachází," zamračil se a Rasťo měl chuť se hystericky smát.

To je každému úplne jedno, čo sa tebe nepáči, Václav.

Václav zapomněl na hádku, dokonce i zapomněl, že chtěl být naštvaný. Místo toho se na něj díval a cítil… lítost? Roderich mu dal přes hubu za tu dobu, co s ním žil tolikrát, že by to ani nepočítal, ale nikdy mu permanentně neublížil a rozhodně mu potom nezůstala jizva. Už to samo o sobě bylo vážné.

Měl chuť mu říct, že nic netrvá věčně, že monarchie padají a vznikají, ale věděl, že je to dost špatný argument. Hlavně pro někoho jako Slovensko, kdo měl za sebou tisíc let toho samého. Nevěděl si vůbec rady z toho, co teď cítil, a proto radši mlčel a díval se na obzor. Oba zpozorovali zvolna přícházející tmavé mraky, které právě zakrývaly slunce a věštily, že bude velmi brzo pršet.

"Už by som asi mal ísť," řekl Rastislav a podíval se po něm. Byl zklamaný.

Bola to chyba od teba niečo čakať. Aj keď v tom prípade nechápem, prečo si sa tak hrnul do povstania…

"Rastislave já… je mi líto, že se musíme rozcházet takhle." Bylo na něm vidět, že neví, co říct.

"Aj mne. Budem si proste musieť nájsť cestu sám." Snažil se znít povzneseně.

Václav na to dokázal jen kývnout.

"Zbohom," rozloučil se Rasťo a vyskočil na koně.

"Neshledanou," odpověděl mu Václav rychle, jako by se snažil přepsat význam toho předchozího slova.

Rastislav se zastavil a potom s něčím, co vypadalo jako lehký úsměv, řekl: "Dovidenia, Václav."

1863, zase Horní Rakousy, Rakouské císařství

Pokoj byl poměrně honosně zařízený s nádhernými tapetami, zdobenou skříní, postelí a psacím stolem plném počmáraných papírů a navršených krámů. Vypolstrovaná židle sotva unesla všechny Václavovy zpřeházené svršky a matrace se doslova nadouvala pod knihami nacpanými pod ní. Čech po pádu absolutismu začal být k nějakým kontrolám těžce apatický, protože ačkoliv jemu samotnému byly v případě odhalení knihy odebrány a přiděleny ty nehorší domácí práce, při častosti návštěv - která se teď rovnala nule - si hlavu nedělal.

Proto byl asi tak překvapen, když mu někdo zaklepal na dveře a po otráveném "dále", vstoupil Roderich sám. Václav dost nenápadně zasunul knihu pod polštář a potom s falešným úsměvem řekl: "Tak co sem vaše veličenstvo přivádí, k ubohému sluhovi, který tu v bídě a útrpnosti nad svícnem bdí!"

"Bdí tak možná do knih, co nemá číst," řekl Roderich, ale zněl spíš unaveně než rozzlobeně.

"Hádám, že tu kvůli něčemu jsi, já sám ti přece nestojím ani za pohled," zkřížil si Václav ruce na prsou a bojovně se po něm díval.

"Co tímhle sleduješ? To vystoupení ze sněmu? Tohle trucování tě nikam nedovede," poznamenal a přešel blíž k němu. Václav uhnul pohledem a zarputile se mračil směrem k oknu.

"Doprošoval jsem se tě. Nemysli si, že ty kecy o tom, jak se císař dá milosrdně korunovat českým králem, na mě zapůsobily. Tomu tak věřím," přisadil si. "Řekl jsem ti, že mě nebaví dělat ti sluhu a myslel jsem to vážně," dokončil vyčítavě bez toho, aby se na Rakousko podíval.

"Vážně ti tolik vadilo, že jsem si tě nevšímal," řekl Roderich a přistoupil těsně k němu. Václav okamžitě vzhlédl s varováním vepsaným v očích.

"A s tou korunovací jsem to myslel vážně," namítl Rakušan skoro dotčeně. Za znepokojeného pohledu Česka si povolil knoflíky na kabátě.

"No tak Rody, jestli jsi sem přišel jenom kvůli tomuhle, tak to klidně vstaň a jdi si za Maďarskem," otočil se k němu Václav. Roderich teď vypadal zaskočeně, v naprostém kontrastu s klidným výrazem Česka.

"Jak? Tak za prvé-" Začal ho ihned opravovat, ale Václav ho přerušil. Spojil svoje ruce na klíně a podíval se mu do očí.

"Ale vážně. Je to asi takové tajemství, jako že občas spíš se mnou. Ale měl by sis dát velký pozor, jinak si někdo od královského dvora dá dvě a dvě dohromady." Chvíli mlčel, než se nevěřícně zasmál a zavrtěl hlavou. "I když o tom trochu pochybuju. Vždyť oni si myslí, že jsi Vídeň a monarchie." Usmíval se nad tou pošetilostí. Roderich ovládal spoustu území, ale jejich představitelem tedy rozhodně nebyl.

"A ty moc dobře víš, že nejsem," ozvalo se tiše od Rakouska.

"Nejsi. Ale člověk taky nejsi a proto bych si být tebou nezahrával s Maďarskem. Ona tě jistě nemiluje-"

"A ty snad ano?!" Přerušil ho popuzeně, jak uhodil na bolavé místo.

"Ona to bude předstírat a manipulovat s tebou - už to koneckonců dělá. Já jsem k tobě upřímný. Jsem dokonce loajální! Nechci po tobě nic víc, než abys se mnou zacházel jako se sobě rovným!"

"Podle všech těch tvých posledních činností…" Roderich si myslel, že zní velice ukřivděně na někoho, kdo se ho snažil obejít, kdykoliv měl možnost a před pár lety připravoval konspiraci, ve snaze se vyrovnat Erzsébet, kterou před chvílí tak beze studu špinil. A mýlil se i v tom, jak hrozně ji miluje. Možná pro ni měl slabost, ta byla vlastně vzájemná, ale kdyby jí miloval tak by jí nikdy nedokázal dělat ty věci jako v čtyřicátém devátém.

Nehledě na to, jak jsem se u toho cítil.

"Už jsem ti řekl, proč to všechno dělám a nehodlám se tu ponižovat víckrát." Založil si ruce na prsou Čech.

Na tváři Rakouska to vzbudilo lehký úsměv. "No, možná jsem na tebe byl moc tvrdý. Ale věř mi, že jinak by ses nepoučil - to by se celá monarchie velmi brzo rozpadla," vysvětloval mu. "Koneckonců, jsi jedna z mých nejcennějších částí. A tvoje království mi vždycky dělá velkou radost."

"Akorát peníze ze mě taháš…," brblal Václav, ale bylo vidět, že z něj ten největší vztek stékal. Roderich až moc dobře věděl, jak na něj. Už měl ruku na jeho stehně a Čech vůbec neprotestoval, když se sunula nahoru.

"Tohle je jediná jistota mého života, nehledě na to, jak velkej průser udělám, je to jen otázka času, kdy za mnou přijdeš a…n edělej, že ne." Hlas mu trochu ochabl, vzhledem k tomu co Roderichovy prsty dělaly přes látku jeho kalhot, jinak se ale stále umíněně snažil vypadat znuděně.

"Kdyby jsi furt tak nekecal, přišel bych i častěji." Odpověděl Roderich a s určitou elegancí si stoupnul a stáhnul si kalhoty. Potom je přehodil přes Václavovy svršky na židli.

"Vážně to chceš dělat tady?" Zeptal se Václav, když se konečně očima vrátil k jeho obličeji a potom prstem ukázal doleva a doprava po místnosti. Na tváři se mu objevil pobavený úsměv, když se Roderich jen netrpělivě zamračil a přistoupil k němu. "Vzrušuje tě ten můj bordel?"

"Víc než tvoje řeči." Řekne a jednou rukou mu vjel do vlasů, ne vyloženě hrubě, ale účelně mu stlačíil hlavu dolů.

"No jo, jsem tak hrozně nesnesitelný, už jsem to párkrát slyšel," pronesl Václav, než si olíznul rty a ještě jednou se na Rakousko podíval. Uviděl jeho temně fialové oči, jak si ho hladově prohlížejí a on sám cítil, jak rychle tvrdnul. Vzal ho do pusy, po těch letech už kompletně obeznámen s tím, co má rád, připraven dostat ho, co nejrychleji do fáze, kdy z něj bude strhávat oblečení a dychtivě umlčovat jeho poznámky vlastními ústy. Tentokrát to byl ale on, kdo ho přitlačil do matrace, už kompletně bez oblečení, takže mohl prsty přejet přes každý sval na jeho štíhlém těle.

Roderich, navzdory svým obvyklým řečím, nevypadal, že by ho pohled na Václava nějak znechucoval, naopak se na něj díval přimhouřenýma očima téměř v transu a Václav se musel usmát.

Kdyby měl Rakousko jako teď před tři sta lety, bral by to jako nejlepší příležitost zabít ho. Dnes se vrhl po jeho ústech, připravený vrátit mu všechen ten potlačovaný vztek, jediným způsobem, kde mohli nakonec oba dva zvítězit.

1866, stále Rakousko

Rastislav nejdřív nevěděl, jestli místo a datum setkání domluvené před válkou stále platí. Zvláště teď, kdy byly válečné události ještě tak čerstvé. Usadil se opatrně pod stromem, kde spolu seděli minule. Čekal na něj dobrou hodinu a půl, ležící v trávě a s očima upřeníma na zataženou oblohu. Myslel na to, že se vlastně pořádně neviděli skoro čtrnáct let. I na jejich poměry to bylo dost, obzvlášť když to k sobě neměli vůbec daleko. Ovšem žít pod Bachovým absolutismem také nebylo zrovna nejpříznivější pozadí pro setkání hledaných osob. Rasťo věděl, že ho sledují, a i když ztratit se jim nebylo vůbec nic těžkého, stále například věděli, kde bydlí a hlavně co je zač. Všichni se v té době báli něco podniknout a komukoliv, kdo se nějak protirakousky politicky angažoval, hrozilo vězení, jestli už ne rovnou šibenice.

Vedle něj ležely zabalené Václavovy knihy. Posílal mu je spolu s korespondencí po Feliksovi, který tradičně cestoval mezi Ruskem, Rakouskem a Pruskem s čistou hlavou ohledně zákazů a plnýma rukama vlasteneckých materiálů. Rasťo nevěděl, jestli je tak statečný nebo 'úplný blbec', jak o něm vyjadřoval Václav v dopisech, které si posledních pár let vyměňovali. Ve většině případů ale vždycky došly, za což byl Polsku nesmírně vděčný. Čech byl stejně výřečný na papíře jako ve skutečnosti, zachovávající si svůj příznačný optimismus (alespoň pero nám nevzali) a zdravý odstup k událostem (škoda že nesebrala uherské občanství taky tobě, mohl bys to považovat jako takovou slovenskou deklaraci nezávislosti). Skoro se mu začalo stýskat, jejich rozpory na papíře ztrácely na dramatičnosti a většinou skočily v nějakém vtipu.

Divil som sa, že tu nie je ani jedna zmienka alebo "dobře míněná rada" o mojom jazyku. Vravím: že by ma zabudol pokarhať? Nemožné! Alebo že by si nevšimol akou slovenčinou je to písané? Prosím pomôž mi vyriešiť túto záhadu, ktorá mi nedáva v noci spať.

Jsem rád, že už tvoje myšlenky provázím i v noci. Je to pro mě velká čest a jsem polichocen. Opravdu jsem si toho nevšiml. Oproti Polsku píšeš úplně krasopisně, což mě vede k podezření, že jsi v dětství prožil pár perných let za školní lavicí… Nechci se přes listy hádat, ale co se týče líbivosti, není to tak, že by se mi nelíbila. Jen...jen!

Z rozjímání ho probudily těžkopádné kroky. Vzhlédl k úpatí kopce a uviděl tam Václava, vyšňořeného v uniformě, která byla lehce zašpiněná od cesty. Čepici si Čech tisknul k břichu, jako kdyby v tom místě byl nějak těžce zraněný, což Rastislava donutilo rychle vstát.

"Stalo sa ti niečo?" Položil mu jednu ruku na záda a druhou na rameno. Václav měl oči pevně stisknuté k sobě a hlasitě oddechoval.

"Jen si tu sednu, kousek - vydrž," řekl spíš sobě než Slovensku a s jeho přidržováním si dřepl do trávy. Jakmile jeho hlava spočinula na zemi, zavřel oči a zhluboka vydechl.

"Nemal si sem takto chodiť," okomentoval Rasťo jeho stav a začal mu rozepínat bundu a košili, aby se podíval, za co se tak drží. Václav se při jeho pohybu nadzvedl a chytil ho za ruku, aby mu v tom zabránil.

"To je dobrý - nejsem zraněný, jen se mi kurva špatně dejchá," zaskuhral vyčerpaně a opět klesl na zem.

"Práve preto ti to rozopínam," odpověděl mu Slovák neúprosně a šikovnými prsty mu rozepl poslední knoflíčky. Václav si rozepjatou košili přetáhl přes prsa, jako kdyby se snad před ním styděl. Rastislav si o něm myslel, že tentokrát se chová on jako "úplný blbec", ale nakonec ho nechal, protože košile nebyla potřísněná krví a za tu malou chvíli, co viděl jeho hruď, si žádného zranění nevšiml. Byl ale stejně nějaký rudý a tak mu přiložil ruku na čelo, jestli nemá teplotu.

"Horúčku nemáš," poznamenal se svraštělým obočím. "Čo sa ti stalo? Nehovor mi, že ťa takto dojebal Beilschmidt?" Jeho hlas jen nabíral na naléhavosti, protože Václav vedle něj netečně ležel s prázdnýma očima upřenýma na oblohu nad sebou.

"To jsi tak sprostý, protože se o mě bojíš?" Zachechtal se slabě. Rastislav protočil oči.

"Čo by sme si všetci počali, keby si ty umrel. Veď na tebe závisia všetky naše životy."

"Takhle mě přivítáš po čtrnácti letech! Jsem dojatý bratříčku. Taky si mi chyběl. Co knížky, četl si? Uh-um...," Václav vypadal, že nemůže popadnout dech, jak se mezi slovy kašlem zakuckával. "U-umíš... to vůbec?"

"Teda ja by som ti takú strelil, keby si mi tu neumieral," sdělil mu Rasťo a dloubl ho do ramene. Václav se usmíval a bylo na něm vidět, že vlastní humor jeho zdravotní stav lehce vylepšil.

"Prečítal som a vraciam späť. Ako si na tom so svojimi?"

"Jsem někde na začátku toho Jánošíka."

Rastislav se jenom usmál. Nechtělo se mu nic o tom říkat, dokud to nedočte.

"Jinak gratuluji ti k založení Matice!" Napřáhl Václav ruku do vzduchu a Rasťo si s ním se smíchem potřásl.

"Ďakujem! Len škoda, že Štúr sa toho nedožil."

"Nešťastná smrt," poznamenal Václav.

"Už je to nejaká doba." Slovensku to tak ale vůbec nepřišlo. Stále si ještě pamatoval Štúrův pohřeb i slova jeho přátel. Po chvíli ticha Václav promluvil.

"Víš, asi si budeš myslet, že jsem blázen, ale…," začal Václav a z hlasu se mu rychle začal vytrácet veselý tón. „Někoho jsem včera u Sadové viděl. Jestli se mi to nezdálo," dodal s vážnýma očima a lehce nevyvedeným úsměvem.

Rastislav přikývl ve znamení, že ho pozorně poslouchá.

"Viděl si někdy Svatou říši římskou?" Zeptal se ho.

Jeho přítel vedle něj pár sekund tiše seděl, než řekl: "Niekoľkokrát. V Prešporku."

Václav najednou vypadal zvláštně, jako by váhal, jestli mu má říct, co si doopravdy myslí. Nakonec se ale přemohl a opatrně začal.

"Víš, asi na malou chvilku se mi zdálo, že jsem tam někoho podobného zahlédl, no. Ale je možné, že už mám prostě takový instinkt dívat se po něm po tom, co jsem s ním v minulosti tak často bojoval. Ale prostě jsem uviděl někoho hodně podobného a málem jsem kvůli tomu jednu schytal," dokončil s lehkým smíchem.

Rastislav ho poslouchal se zaujetím. Představoval si mladšího Václava, jak bojuje s někým, koho by měl bezmezně poslouchat. Vzepřít se něčemu většímu než on sám. Rasťo se ušklíbl, když mu došlo, že se jeho bratříčkovi přeci jen konečně podařilo udělat na něj dojem.

"Mne sa tiež občas stáva, že vidím niekoho kto je trochu lepší vojak a hneď čakám, že je to jeden z nás," utěšil ho. Najednou ho něco napadlo. "Nemohli to byť niektoré nemecké kniežatstvá? Ja ich osobne veľmi nepoznám, ale…"

Václav chápal, co tím myslí. "No, to nevím. Bavorsko je kus chlapa, to nemohl být on a Sasko má delší vlasy - jestli se teda neostříhal, ale to pochybuju. Nejspíš jsem jenom paranoidní. Párkrát jsem za sebou viděl taky svatého Václava a věř mi, že ten tam ve skutečnosti určitě nebyl." Pronesl se smíchem.

"Však ja dobre viem, že nie som jediný kto to občas preženie s pitím," zazubil se Rasťo.

Václav se znovu zasmál. "No vidíš, kam mířím. Asi se tím jenom snažím zapomenout na to, jak mi Gilbert dal přes prdel."

"Nie je tvoja chyba, že Erzsébet neprišla. Pár rôt dokonca bojovalo s Prusmi," sdělil mu Rasťo.

"Já to slyšel. Nehoráznost." Řekl a najednou se zarazil, tvář bílou. Potom se otočil na bok, právě včas aby se stihl vyzvracet do trávy a ne na svoji bílou uniformu.

"Ale ne, kurva, to je snad...," zasténal Václav a zavřel znovu oči.

Rasťo se podíval na tu spoušť vedle něj. Cholera. Bylo to takových padesát let, co si tím naposledy prošel a proto věděl, že to není nic příjemného.

"No tak, Václav, pomôžem ti domov. Tu aj tak nemôžeš byť," řekl a začal ho pomalu zvedat.

"Ne to je dobrý, já vstanu sám a..." To už byl ale Slovenskem vytáhnut na nohy.

"Zvládneš takto so mnou ísť?" Zeptal se Rasťo pochybovačně, když viděl, jak se mu podlamují nohy. Překvapilo ho, že sem vůbec došel. Nemluvě o tom, že si asi od té doby, co se vrátil, ani neodpočinul, když měl na sobě stále ještě uniformu.

"To víš, že jo, to bude dobrý, támhle od zdi už půjdu sám," zakymácel se směrem k domu.

Rastislav s ním pomalu šel, než se ho opatrně zeptal: "Ak chceš, tak ťa odnesiem."

Václav se mu podíval do očí, než se upřímně rozesmál. V půlce smíchu ale ztuhl a chytl se za břicho, tvář zkroucenou bolestí. "No ja ťa chápem. Si strašne silný a statočný a bohvie ešte čo, ale teraz vyzeráš, ako by si mi tu mal skolabovať." Přetáhl si Václavovu ruku přes záda kolem krku a pevně ho přitáhl k sobě.

Nakonec ho po intenzivním přemlouvání dopravil do stájovny, kde už si ho převzal mladík, kterého on sám dobře znal jako Slovinsko. Pozdravili se spolu, zatímco Janez zažertoval, jestli ho takhle zřídil on sám. Podle všeho byli on a Václav poměrně dobří přátelé.

Když uviděl, jak oba zašli do toho obrovského domu, plném prázdných i obydlených pokojů, napadlo ho, jaké by to asi bylo bydlet v něčem takovém. Jistě, měli tu jakýsi přepych, ale nakonec to stejně byla jenom zlatá klec. Rastislav tušil, že Česko i Slovinsko to oba ví.


1867, Vídeň, Rakousko-Uhersko

Roderich se díval na Česko který stál před ním a křečovitě svíral pěsti. Strategicky poodstoupil od okna.

"Já...," vydral ze sebe Václav. "Já tomu kurva nemůžu uvěřit, cos teď udělal-"

"Nebylo to jenom moje rozhodnutí. Ministr-"

"Doprošuju se tě, jako nějakej ubožák! Slibuju ti loajálnost! Řeknu ti, že mi záleží na chodu týhle opičárny a -"

"Okamžitě se uklidni," pronesl chladně Roderich a usadil se do křesla, kde si dal unaveně ruku přes čelo. Moc dobře věděl, že Česko nebude jen mlčky přihlížet, když udělá z Rakouska dualistickou monarchii. Tedy, rozhodně věděl, že nebude přihlížet, když udělá tou druhou částí Erzsébet a ne jeho.

"Nezradil jsem tě, ani na chvilku jsem nezauvažoval, že bych nějak reagoval na ty sladké řečičky Pruska o tom, jak mi dá svobodu a pomůže mi v boji proti tobě. Nejsem idiot a znám jeho úmysly. Ale co udělala tvoje životní láska, smím-li se zeptat?" Jeho hlas byl hořký zlostí a díval se po Rakousku se znechucením v očích.

Od Rodericha se na to nedozvěděl absolutně nic, ale to nervózní přejetí prstů po lemu Rakušanova kabátu Čech zaregistroval.

"No ano, jeden pluk se dokonce k Prusům přidal a mě by vůbec nepřekvapilo, kdyby tam byla i Héderváry." Václav to nevěděl, ale pohled, který mu Roderich věnoval, mluvil za vše.

"A teď mi řekni, pověz mi jediný pádný důvod pro tvoje činy, jediný důvod, proč jsi nedal tyhle práva nejsilnějšímu a ekonomicky nejstabilnějšímu království," zvedl k němu oči a pozoroval ho. Roderichovi přišlo, že na chvilku v nich uviděl čisté zoufalství, když ale začal mluvit, vrátil se do Čechovy tváře opět vztek.

"Ty moc dobře víš důvod, Wenzel. Poslední roky jsi byl jako utržený ze řetězu a jestli hledáš důvody, tak se vrať zpátky k tomu tvému Slovanskému sjezdu."

"Ona udělala mnohem horší věci! Její revoluce trvala téměř rok! Moje akce jsou oproti ní-" Václav se zarazil a začal se příšerně šklebit. "Aha, jsem to ale naiva. Je mi to už jasné - vždyť jsem i leccos slyšel," dal si ruce do kapes a začal přecházet po místnosti. "Slovan, že je to tak?" Usmál se falešně na Rakousko. "Nebyl to vždycky můj problém? Vždycky, když jsem se dostal někam výš, museli jste mě skopnout zpátky, protože jsem neseděl do vaší velkoněmecké představy o ovládání Evropy?"

"Upozorňuji tě, že tohle je jen tvůj komplex, který ty mimochodem když už nic, tak jenom podporuješ." Roderich vstal. "A pokud si vzpomínám, tak na Frankfurtský sněm, kam jsi byl pozván jako všechny ostatní německé státy, jste s Palackým sesmolili jakýsi paskvil o tom, jak se nechceš ničeho německého účastnit a opěvoval jsi jim tam svou slovanskost v několika odstavcích. Divíš se, že německy mluvící část monarchie se potom děsí dne, kdy ti dám nějaké vyšší postavení?!" Jeho hlas dunil po místnosti a Václav ho s nakrčeným obočím a zuřivostí v očích. "Navíc moc dobře vím, jak jste ty a tvoji vypečení bratříčci propojení." Znechuceně se ušklíbl. "Jen abys věděl, co si myslím o tvojí falešné loajálnosti. To je hlavní důvod, proč jsem dal přednost Maďarsku a ne tobě!"

"Chceš mít jenom slovanskou část monarchie pod kontrolou," pronese Václav mrtvolně.

"To jsi řekl ty," dodal Roderich, při čemž se otočil a vydal se ke dveřím.

"Budeš toho jednou litovat!" Zařval za ním Václav a on se zastavil. "Já…," Václav se nadechl a ztěžka polkl. "Byl jsem i před Rakouskem. A budu i po něm." Jeho ho hlas plný výhružných příslibů se propadl do větší hloubky a vzduch mezi nimi by se dal v tu chvíli krájet.

Rakušan se zastavil s rukou na dveřích a rychle se po něm ohlédl. "Za tyhle slova bych tě měl dát pověsit," vyprskl a třískl za sebou dveřmi takovou silou, že se snad zachvěl celý dům. I Václav se na něj teď díval s otevřenou pusou, vražedná atmosféra ta tam.

Uvnitř ale cítil hřejivé zadostiučinění. Teď už věděl, že bude potřeba začít hrát tuhle hru úplně jinak.