16. května 1868, Praha

Stáli v hloučku nad jámou kousek od nábřeží, kde se právě za velké slávy pokládal základní kámen pro Národní divadlo.

"Je to úžasný, co? Konečně mít vlastní..." Václav to vše spokojeně pozoroval s nezvykle širokým úsměvem na tváři. Rasťo se také usmíval, i když se nemohl ubránit myšlenkám na to, že u něj doma se nedalo díky současné situaci o stavbě takového divadla ani uvažovat.

"Som zvedavý, ako to bude vyzerať hotové. Teda pokiaľ ma potom na niečo pozveš," dodal žertovně, protože přesně věděl, jak se na to bude jeho přítel tvářit.

Václav na něj dle očekávání vyprskl: "Samozřejmě, že tě pozvu! Ty budeš první, koho pozvu! Panebože, Slovensko, co ty si o mně myslíš, že bych svého nejlepšího přítele nepozval! Takové rouhání nad naším slovanským bratrstvím - měl by ses stydět!" Zakoulel dramaticky očima.

Rastislav se musel smát. Samozřejmě věděl, že Čech by si nikdy nenechal ujít příležitost předvést se. Ovšem poznámku o nejlepším příteli také nepřeslechl a jakkoliv mohla být zabalená v těch blbostech, co občas vypouštěl z pusy, zahřálo ho to u srdce víc, než by si dokázal přiznat. Nechal se pak Českem vzít kolem ramen a dovést davy lidí k Moravě, která už na ně z dálky mávala.

"A ako sa vám darí?" Řekl Rasťo, když se s ní srdečně přivítal.

"Dneska nádherně, ale jinak to nestojí za nic. Vždyť to víš, jak s námi Rakousko vyběhlo." Ludmila se zatvářila znechuceně.

Jak by taky nevěděl, říkal si Rasťo. Václav se mu první minuty jejich setkání doslova snažil vymluvit díru do hlavy. Jaká nehoráznost prý to byla, podlá zrada na někom, komu bylo toto postavení slíbeno a kdo si ho také po právu zasloužil. Některé ty jeho obraty už uměl nazpaměť.

"Však si tiež dokážete predstaviť, čo rozdelenie monarchie znamená pre mňa," podíval se Rasťo po svých přátelích, kteří opravdu nevypadali, že by si to představit dokázali.

"No, stále jsme spolu ve stejné říši, takže spolupráce by tím neměla být nijak ohrožena," usmál se Václav a Slovák v tu chvíli věděl, že jim to doopravdy nedochází.

"Neviem ako by som vám to zjednodušene vysvetlil, ale ona si teraz môže vytvárať vlastné zákony. A z mojej poslednej konverzácie s ňou bola touto myšlienkou tak nadšená, až sa mi z toho robilo zle."

Oba dva se na něj teď dívali, Morava s nakrčeným obočím a sešpulenou pusou, zatímco Čech si třel nervózně bradu.

"Tak třeba to ještě nebude tak zlé," poplácal ho po rameni, ale Ludmila mlčela a dívala se do země, uvědomující si vážnost situace více než jeho český přítel. Přes všeobecné veselí ale brzo téma Maďarska nechali brzy za sebou.

Večer v hospodě se ovšem Václav opět dostal do defenzivní nálady, hrozící různými katastrofami na účet Rakouska, dušující se, že první věc, co potom hodlá udělat, bude slavnostní osvobození Slovenska. Většina z toho byly ale jen takové přiopilé řeči. Rastislav silně pochyboval, že Václav sám by si v tomhle momentě dokázal představit rozpad Rakouska. I přes veškerou nechuť k tomu muži stále trávil dobrou část měsíce hrající si na Roderichova sluhu.

Řeč pak padla na jejich pouť do Ruska ani ne před rokem. Setkání s jejich nejmladším bratrem jim celkem pozvedlo náladu, ale bylo velkou otázkou, jak moc jim chtěl Rus pomoct. Rastislav do Ivana dával velké naděje a tvářil se docela tajemně kolem toho, odkud Rusko tak dobře znal.

"Spoznali sme sa dávno… v oveľa horších časoch." Prohlásil a hned se začal věnovat něčemu jinému, jako by to chtěl zamluvit.

Václav ho v příjemné náladě poslouchal, najednou omámený alkoholem natolik, aby se jenom usmíval. Morava se někam vzdálila v doprovodu statného, světlovlasého muže, který byl Václavem představen jako Slezsko a v podstatě vyvrátil všechny pochyby Slovenska o tom, že by Václav a Ludmila spolu něco měli. Čech je sledoval odcházet s lehkou nevraživostí, ale hned jak se za nimi zavřely dveře, jeho tvář se jako lusknutím vrátila do normálu.

Dle nově zaběhlé tradice se spolu opět dostali do rozporu, přátelsky naladěného ale i tak podrytého jakousi existenciální rozepří Česka a velkou nevolí od Slovenska.

"A čemu ty říkáš probuzení, já vlastně nazývám obrozením, tedy znovuzrozením!"

I přes těch pár sklenek si byl Rastislav celkem jistý, že to taky nazývá obrozením, ale nechal Václava zaníceně pokračovat dál.

"Pravdou je, že nemůžeme vrátit minulost. Jen pokoušet se o to je svým způsobem pošetilé a ti, kdo hledají inspiraci v říších minulých, jsou předurčeni k zaniknutí."

Rasťo nechápal, kam tím míří. Pošetilé hledání inspirace v říších minulých? To tedy sedělo od Čecha, který se mu v dopisech, dle Rastislava jistě velmi samolibě, podepisoval zkratkou Zemí koruny české. Co to vlastně byly za žvásty? Samozřejmě, že se ohlížel za vlastní historií, neudělat ty samé chyby jako předtím, v jeho případě zabránit vpádu Maďarů. Ano, tuhle chybu hodlal neopakovat, hned jak se mu podaří je prvně přesvědčit, aby odešli. Zatvářil se těžce znechuceně.

"… ale já už nikdy nebudu tím, čím jsem dřív býval. Všechna moje předešlá sláva, ta již patří k úplně jinému člověku. A věř mi, že ten by dnes měl hodně velké problémy na mně dlouze spočinout očima." Těžce zvedl sklenku a pořádně si přihnul, jak mu po dlouhém monologu vyschlo.

Ačkoliv Rastislav byl těžce skeptický k té 'předešlé slávě', jeho slova ho zaskočila. Nebyl ten typ, který by upadal do takových negativních myšlenek vůči vlastní osobě, vždy ochotný předvést mu všechna svoje četná pozitiva až do vyčerpávajících detailů. Václav hranici mezi touhou udělat na něj dojem a tlacháním o vlastní osobě často ne dlouze překročil, ale převálcoval s armádou husarů.

"Čo je na tom zlé, vrátiť sa tam, kde sme spravili chybu a urobiť to inak. Prečo by si sa práve ty nemal vrátiť?"

Václav div nevyskočil ze židle. "Protože stojíme před něčím novým! Něčím… lepším! Už zanedlouho nebude jeden člověk rozhodovat o našem osudu, copak to nevidíš? Konec bylo klanění se pánům, Rasťo!"

Rastislav by se sklenicí napůl k ústům, ale po Václavových slovech jí břinkl zpátky o stůl.

"No áno!" Usmál se, potěšen tím, že Čech, ač pravděpodobně jen na chvíli, konečně změnil názor na svůj pobyt pod Roderichovou nadvládou. "Koniec toho!" Zašeptal. "Preč so všetkou vrchnosťou - prečo sa ich proste nezbavíme a nenecháme vôľu ľudu samotného vládnuť cisárovými ústami. A ty… ty si oveľa lepší… zaslúžiš si viac než ti on dáva… ver, že máš na viac." Rastislav s mírnou dávkou studu zjistil, že mu chlast plete slova na jazyku. Než ho slepě následovat. To chtěl říct.

Václavova tvář ale zračila upřímné potěšení. Jednou rukou se uchopil jeho ramene a zašeptal mu do ucha: "Takhle si mi moc líbíš - jako revolucionář. Ale ztišme to, nevím, jestli bych teď zvládl utíkat, jako tenkrát." Odtáhl se. Až teď si Rasťo všiml jeho ospalých očí, sám pravděpodobně taky vypadal trochu podnapile. "A vážím si těch lichotivých slov, to si nemysli. Moc dobře vím, že jimi nadarmo neplýtváš." Zněl téměř potutelně a Rastislava se to dotklo - jako kdyby mu nikdy nic nepochválil. Václav mu ale nedal prostor k protestům, zvedl se a šel jim pro další piva, pravděpodobně ochromen myšlenkou, že by na ně musel pár minut čekat.

Rasťo se po jeho návratu stával stále mluvnější a mluvnější. Za těch pár let po revoluci se Václavovi po něm stýskalo, jeho spílání na účet monarchie mělo svoje osobité kouzlo, jak se před pár minutami znovu přesvědčil, a po tom, co společně bojovali a prolili krev, konečně opustili všechny ty otravné zdvořilostní fráze. Jedinou výjimkou snad byla Morava, která se smála a předstírala červenání, když jí líbal ruku, i když se dušovala, jak tohle přece nemusí. Rastislav to na ní pravděpodobně poznal, a hodlal s ní tu hru hrát, dokud to šlo.

Část hostů právě opustila hospodu, takže dovnitř zavanul čerstvý vzduch a dalo se tam znovu trochu normálně dýchat. Rastislav zaduněl několikrát sklenicemi o stůl směrem k hostinskému po tom, co je už pár minut ignoroval ve prospěch skupinky studentů u pultu. Václav si povzdychl a zadíval se do Rastislavovy rozhalenky, kde se houpal drobný starobylý krucifix. On svůj dávno ztratil, kříž, který jim Morava dala, když přijali křesťanství. Nebo si alespoň myslel, že je to on, ale nechtěl Slovensko přerušovat v řeči, i když ho zrovna úplně neposlouchal, jen tak napůl klouzal po tónu jeho hlasu, vnímající každé třetí slovo, ale stále schopný udržet myšlenku. Napadlo ho, jak příznačné to vlastně bylo, že Rastislavovi zůstal a jemu ne. Zahnal ten pocit zuřivosti, když se mu v hlavě vrátila, jak půlku jeho tváře zakrývala Rajchova noha, když mu odtrhl řetízek a zahodil ho někam do rozryté země.

"Špinavým kacířům jako ty něco takového nepatří…."

Sjel pohledem po Rastislavově košili dolů až k tmavým kalhotám, které byly sváteční a lehce obepínaly jeho stehna. Václavovi trvalo notnou chvíli, než si uvědomil, že mu dost nevybíravě zírá na rozkrok.

Pravý čas přestat chlastat.

Byl tím trochu vyveden z míry a ruka, kterou ho Rasťo najednou objal kolem ramen, jak se natahoval pro další rundu, mu způsobila příšernou horkost po těle. Téměř hystericky si začal v hlavě opakovat jak je opilý, i když toho rozhodně nevypil tolik, aby mohl svoje chování svést na alkohol.

Zavřel na pár vteřin oči. Automaticky si představil, jak se k němu nahne a ochutná odhalenou kůži. Vzal by ten jeho řetízek mezi prsty a zatahal by za něj, jako kdyby tím chtěl vyburcovat všechno, co v sobě celá staletí potlačoval…

Tak tohle bylo trochu moc i na něj. Odtáhl se od Rastislava, aniž by to Slovák zaregistroval a ucucl si velmi střídmě ze sklenice. Čech měl pocit, že jedinou věc, kterou Rastislav staletí potlačoval, byla výřečnost - už mluvil v kuse skoro půl hodiny a sám tím začínal vypadat unavený. Nejvyšší čas se přesunout někam jinam, nadýchat se čerstvého vzduchu…


o pár týdnů později v jednom pochybném pražském podniku

Karolína seděla v křesílku naproti němu, v jedné ruce sklenici a v druhé stále ještě lžíci, zamrzlé díky jeho vyprávění ve vzduchu.

"No počkej, to není poprvé, co děláš oči na někoho s ptá-"

"Ale no tak!" Zamračil se, i když měli salónek skoro pro sebe. Karolína dokázala mluvit jako slovník pražské smetánky a potom ve vteřině přehodit do pepanského dialektu hodnej, dobrej, tááák. Roky zpátky ji za to Čech hodně obdivoval, neschopný mluvit plynule česky, ani kdyby se na místě přerazil, zvyklý používat ve vyšší společnosti němčinu.

Nejlepší čas zajít dát na hrob Jungmannovi kytku.

"Já jen, že se mi obvykle o svých kompletně legálních a stoprocentně výjimečných touhách, nerad zmiňuješ. Tak se divim, co to." Usrknula zelenou tekutinu ze lžíce a zavře oči. Václav začínal mít podezření, že jí zelená víla v posledních letech chutnala až moc, ale místo toho se věnoval svému dilema.

"Není to správné, myslet na něj takhle. Jako od jeho staršího bratra se ode mě očekává, že ho budu morálně podporovat a ne…" Se ho snažit přeříznout. To si ale ještě nebyl ochotný nahlas přiznat a už vůbec nechtěl Karolíně dávat další důvody dělat si z něj srandu. Vyslechl si už dost urážek na svoji ctnost od Polska, když se k němu doneslo, jak tráví noci v rakouské posteli. Obzvlášť to sedlo od Felikse, který přišel o panictví o století dřív než jeho starší bratr a to navíc s kompletně mužskou Litvou, v té době ještě mimochodem sprostým pohanem.

Dal si hlavu do dlaní. S tím rozdáváním bratrství už tedy tak trochu zklamal s Feliksem. U Polska to bylo něco jiného, a i když jeho stud se mohl zdát trošku iracionální, protože jejich příbuzenské vztahy nebyly na stejné bázi jako ty lidské, svědomí ho hlodalo spíš kvůli slibu, který si tenkrát dal a opakovaně porušil.

Prostě by nerad jejich přátelství pošpinil. Jeho úmysly byly čisté, ty nejčistší a on ho minule vůbec nechtěl do té trávy povalit a říct mu, že zná mnohem lepší způsoby, jak si vyměňovat názory.

Bratrství nebratrství - copak muž nemůže být druhému muži bratrem? Ne krví, ale citem?

Co se dalo dělat, společnost byla už prostě taková a Václav se tu teď rozhodně nechtěl dostávat do hloubky toho, co si o tom všem sám myslel. Dřímal v sobě ale přesvědčení, že kdyby Slovensko bylo ženského pohlaví, zapojil by ihned svůj neodolatelný český šarm a jejich schůzky by už dávno nebyly jenom o povídání.

Vybavil si zároveň svoje vlastní nelehké začátky s Rakouskem. Ten existenciální problémy ohledně vztahu katolické víry a sodomie jistě dávno překonal, podle toho s kolika lidmi se už vyspal, zamračil se Václav. Skrytě ale stejně doufal, že Slovensko stáhne na temnou stezku pokrytectví, a cítil se u takových myšlenek obzvlášť podle a zlomyslně (a dobře).

"On je navíc takový nezkažený." Řekl rychle, aby přerušil proud svých společensky nekorektních myšlenek. Karolína stále ještě vypadala, že vstřebává účinky alkoholu. Konečně mu podala láhev a on jí pomalu otočil směrem dolů, lžičku s cukrem už dávno připravenou.

"Myslíš? Mně se zdál zkažený úplně normálně." Podívala se na něj s novým úsměvem. "Co ty víš, co doposud dělal."

"Na tom něco je." Vydechl Václav těžce, cítící žár nejdřív v hrdle a potom v žaludku. Najednou měl pocit, že je v kývající se lodní kajutě, která ještě ke všemu vevnitř hoří.

"Ale to mu stále nezabraňuje v tom, aby ti dal přes hubu." Upozornila ho Karolína a pozorovala ho s určitým pobavením, když zamžikal.

"Jo to je pravda," přitakal. I když Václav věřil, že jsou již natolik dobří přátelé, aby se přes to přenesl a postupem času mu odpustil. Jenomže to by třeba taky mohly přestat ty jejich vzájemné návštěvy. Něco, o co za žádnou cenu nechtěl přijít. Vždycky se na něj tak těšil... Často hlavně proto, že se rozcházeli ne vyloženě ve zlém, ale rozhádaní nebo naopak v takových pochmurných náladách, že měl Václav vůbec strach, aby se mu příště ukázal.

Rastislav se ale vždycky ukázal.

"Je to dobrý kamarád," rozhodl se Václav po pár hodinách přiopilého klábosení a podíval se po Karolíně se skelnýma očima.

Místo Prahy se na něj zpoza sklenky usmálo Slovensko a Václav mu ten úsměv oplatil se známým pocitem v žaludku. Až když mu Rasťo seděl na klíně, jemné ruce kolem jeho krku, necharakteristicky lehký jako pírko, věděl, že tohle prohrál.


Horní Rakousy, 1870

Hosti jako takoví přicházeli do domu Rakouska každou chvíli. Politici, přátelské návštěvy, vyjednávači. Ve většině případů národy Předlitavska, navracejíce se ke svým každodenním povinnostem, ze kterých byli vytrženi životně nutnou návštěvou domova. Dovolenou se to ale dalo nazvat jen těžko, protože většina z nich, znechucená pobýváním v tomhle domě, ihned vyhledávala tajné spolky, povstalce a univerzity. Když jste s věcmi nemohli hnout, mohli jste alespoň trochu ovlivnit svoje lidi, abyste s tím za pár let pohnout dokázali. To si myslel i Václav.

Nakonec to vypadalo, že se vše obrací k lepšímu. Císař znovu vyjádřil ochotu nechat se korunovat českým králem. Václav tyhle zprávy poslouchal s nedůvěrou ve tváři, ale přeci jen se mu v srdci usadila špetka naděje a i když mu byla stále předhazována jeho pouť na Rus, Roderich s největší pravděpodobností nemusel mít strach. Ivan sice něco slíbil, ale podle Václavova to nevypadalo, že by měl v plánu cokoliv v nejbližší době udělat. Navíc stále myslel na Felikse, který když uslyšel něco o spojení s Ruskem, tak mu nadával do bezbožných imbecilů a demonstrativně odcházel z místnosti.

Jenže to je Polsko… a naštěstí my na jeho úsudky zvysoka kašlem.

Nesl si housličky pod paží a vkradl se do salónku. Roderich tam na něj už čekal ve strnulé póze u piana, láskyplně hladící jeho klávesy. Přestal s tím, když Česko uviděl.

"Dáš si kávu?" Zeptal se ho tím nejzdvořilejším tónem a ukázal prstem na stolek. Václav se podíval na předem připravený dýchánek, zatímco Roderich vstal a sedl si do křesla, zjevně už natěšený. Václav položil housle na piano a otráveně ho následoval. Po sto letech si spolu šli zahrát a on ho tu bude cpát sušenkami...

A hele, štrúdl..

No, tak trochu si vezme - jako důkaz dobré vůle. Roderich si přehodil nohu přes nohu a puntičkářsky narovnal podšálek na stolku, než si z něj opatrně usrkl. Václav drobil štrúdlem.

"Zrovna očekávám návštěvu. Tak nevím, jestli budeme mít čas něco zkoušet," pronesl Rakušan a zadíval se směrem k oknu.

"Takže se z toho chceš vykroutit? Skvělé!" Václav se mračil. Byl naštvaný a nechápal k čemu tahle celá komedie byla. Rakousko ale nedbal jeho napruzenému výrazu a mluvil rozjímavým tónem dál.

"Dozvěděl jsem se, že Německý spolek má nového zástupce."

Jeho společník nakrčil obočí. "A to znamená jako co?"

"To znamená nový přírůstek do rodiny," odpověděl mu stroze.

Václav vykulil oči. "Jo ták… no teda… to musí být pěknej prcek." Dítě mezi nimi Václav neviděl ani nepamatoval.

"Bylo mi řečeno, že právě naopak. A že Prusko si hraje na jeho bratra nebo jak bys to ty nazval." Ke konci věty se do jeho hlasu vetřela známka hořkosti. Nebylo to asi jen tak, nechat Prusko vychovávat někoho svého. Ani jeden z nich si ho nedokázal představit v roli otce, bratra no... čehokoliv na tenhle způsob.

"Dobře, to je tedy úžasné. Nemůžu se dočkat, až ho uvidím." Řekl otráveně. Přeci jen ho lehce štvala představa, že tu bude někdo nový, připraven dělat mu problémy. A to si byl jistý, že bude, protože už teď se situace s Němci u nich doma každým dnem vyostřovala.

"Nemusíš čekat, už tu asi jsou," prohlásil Roderich vykukující z okna. Ihned vyskočil a štrádoval si to ke dveřím. Václav si v klidu usrkával kávičku, připravující si tvář nezdvořilého nezájmu. Už z dálky slyšel Gilbertův skřípavý hlas, který mu připomínal pár velmi nepříjemných událostí odehrávajících se v Praze. A v Brně. A v Olomouci. V podstatě všude, kam tahle ubohá náhražka národu vlezla, rozčiloval se v duchu. Jak se tak mračil na stěnu, otevřely se dveře a hosti vešli dovnitř. První Rakousko, tvářící se jak když má v zadku bodlák, Gilbert s širokým úšklebkem a...

Česku vypadl šálek z ruky a polil si tím malým zbytkem, co v něm měl, sako i kalhoty. Zarachocení nádobí přimělo všechny tři otočit k vyvalenémuu Václavovi, který měl pusu dokořán a naprázdno jí párkrát otevřel. Potom se s tím samým otřeseným obličejem zvednul. Z očí nespouštěl blonďatého muže stojícího vedle Gilberta, který na něj překvapeně zíral jako všichni přítomní v pokoji.

"M-hh...," bylo ještě tak poslední, co Václavovi vyšlo z úst. Roderich se rozhodl nechat ho dělat ze sebe ještě většího idiota a představil je.

"Německo, tohle je Václav Liška - český národ. Wenzel, tohle je Ludwig." Odmlčel se a potom znechuceně dodal. "Prusko bohužel už znáš." Gilbert se po něm líbezně usmál.

Václav zavřel pusu a zvedl se. Mladý Němec vypadal zmateně, čekajíce až mu starší národ podá ruku. To se ale nestalo. Václav totiž neviděl Ludwiga. Díval se na urostlého muže s vlasy toho nejsytějšího odstínu blonďaté, které měl sčesané z čela, ale mohly mu stejně tak dobře spadat do temně modrých očí. Mohl být mladší nebo klidně i stejně starý jako on. Hlas se mu mohl změnit, stejně tak jako jemu. Mohl se vytáhnout ve vysokého muže, jak se těm nejmenším často stává. Mohl se klidně vrátit z mrtvých, kteří věčně spí na svém trůnu. Václav viděl před sebou Svatou říši římskou.

Roderich se s předstíranou bolestí chytil za hlavu a řekl Gilbertovi: "Můžeš se mnou jít prosím vedle a říct mi, proč jsi sem přišel?"

"No jasně, Österreich, já s tebou půjdu třeba i na kraj světa. Vítězové bývají totiž velmi velkorysí," utrousil posměvačně, ale Rakušan se dal s apatickým výrazem do kroku v očekávání, že Prus ho bude následovat do druhého salónu.

Václav osaměl s Německem v místnosti. Ludwig ho znepokojeně pozoroval. Menší muž před ním mu nepřipadal zrovna normální a netušil, co mu má říct a už vůbec ne co od něj očekávat.

Z Česka konečně vzešla jeho první smysluplná slova. "Ty si mě nepamatuješ?"

Německu se ulevilo. Očividně to nebyl blázen, jen si ho s někým spletl - odtud se alespoň mohli někam posunout.

"Nikdy jsem tě ještě neviděl." Rozhodl se mu okamžitě tykat, když mu to nabídl Čech sám. "Já... dalo by se říct, že jsem v tomhle poměrně nový." Rozhodl se, že přestane čekat, až mu starší národ podá ruku a natáhl se k němu sám.

"Ludwig." Čech mu sevře ruku nejdřív nejistě, potom ji ale stisknul tak pevně, až ho to překvapilo.

"Václav Liška."

On si mě nepamatuje. Jak si kurva dovoluje nepamatovat si mě.

"Ludwig, zatím jen Ludwig." Pronesl a Václav v něm konečně viděl, co doopravdy je. Tedy spíš co nebyl. Rajchovy oči si ho prohlížely, ale za nimi se skrýval úplně někdo jiný.

"Ještě sis nestihl vybrat jméno."

"Ano já... čekám zatím na příležitost. Občas používám bratrovo."

"Bratrovo...," zamumlal Václav zmateně, než si vzpomenul na Prusko. Nadzdvihl nad tím trochu obočí, ale neřekl nic. Nasucho polkl a přikývl. "Chceš kávu?"

Ludwig zdvořile zavrtěl hlavou. "Ne, děkuju." Rozhlížel se po místnosti od renesančních maleb na stěnách až ke krbu, ve kterém plápolal oheň. Potom jeho pohled spočinul na houslích, ležících na pianu nedaleko křesel a konferenčního stolku.

"Hrajete tu často?" Zeptal se Ludwig s upřímnou zvědavostí v hlase. Václav odešel ke svým houslím a vzal si jejich pouzdro ochranitelsky do rukou.

"Poměrně často, méně často pak spolu," zamračil se Václav.

Němec přešel k pianu a prohlížel si ho. Čech uvažoval, proč ho dali zrovna jemu na starost. I když Prusko zatím zřejmě řešil všechny jeho záležitosti, stejně bylo trochu divné nechávat ho čekat za dveřmi.

Pokud tedy ovšem Němec už přesně nevěděl, o čem tam vyjednávají nebo ještě hůř, pokud třeba vyjednávali o něčem, co nemělo s politikou vůbec nic společného.

Václav se zatvářil, jako by měl zvracet, než si uvědomil, že tu má společnost. Zpětně se podíval k piánu, které Ludwig stále pozoroval. "Umíš na to hrát?"

Ludwig překvapeně vzhlédl. "Ano, stále se učím, ale zahraju už většinu klasiky." Zněl trochu hrdě, když to říkal.

Ve Václavově hlavě se teď něco geniálního zrodilo, až se mu na tváři začal tvořit široký úšklebek. "Tak si tedy zahrajeme, co říkáš, Německo?"

Ludwig ho chvilku sledoval. Měl zvláštní pocit, který se každou minutu, co tu s ním byl, jen prohluboval. Čech to nedával najevo, mluvil s ním vlastně docela přátelsky na to, že se poznali před pár minutami. I to nedorozumění na začátku bylo víc než pochopitelné, Bavorsko například taky reagoval zvláštně, když ho poprvé uviděl. Gilbert mu to vše vysvětlil, není to běžné, aby se někdo jako on jen tak z čista jasna objevil jako téměř dospělý. Nebyl to přirozený chod věcí. Znak tvojí síly. Alespoň takhle mluvil, když se o něj nepokoušel přerazit svojí šavli. To mu nadával do nepříčetnosti, dokud nedokázal předvést alespoň slušnou techniku.

Každopádně i přes to, že se to dalo vše tak krásně vysvětlit, Ludwig byl naprosto přesvědčen, že Čech ho nemá rád a tohle vše je jenom nějaká jeho zkouška, kdy sleduje tiše každý jeho pohyb a převrací v hlavě každé Ludwigovo slovo. Když si předtím prohlížel místnost, ani jednou si nedovolil být k němu zády.

Pokusil se usmát a kývl hlavou.

Václav okamžitě věděl, že je dobrý hráč, protože jakmile otevřel piano a dosedl, bylo v tom něco už mnoha lety zajetého. Vyndal housle z pouzdra a položil si je pod bradu než rozezvučil první struny. Ludwig chvilku vyčkával a pak stlačil několik kláves, jako kdyby se snažil chytit do jeho rytmu. Ale jakmile Václav zakončil jeden dlouhý tón, rozehrál se s překvapivým sebevědomím a rychlostí, jako by to byl on, kdo sice nevybral skladbu, ale kdo bude vést tempo.

Václav dokonce na pár skund spustil smyčec podél těla a díval se po něm s ohromením vepsaným ve tváři, než napřáhl pravou ruku do vzduchu a v dalším taktu se jedním grandiózním máchnutím přidal a rozezvučel housle stejnou rychlostí, jako Německo piano.

Jejich meče se střetnou. Podruhé, počtvrté, posté. Je to stále dokola a jeho to žene dál. Boj se nikdy nezastaví, nikdy nesmí přestat, jinak zemře. Ale může to být i zábava - záleží na tom s kým a při kom bojujete. Na to se těší Václav boji nejvíc.

Na poslední chvíli, kdy už se meč blíží k obličeji mladíka s čepicí, cizí meč ten druhý odrazí a hnědovlasý chlapec se zachechtá, když protivník jeho výpadem padá k zemi. Bojují dál a on ví, že Václav mu kryje záda stejně jako on jemu. Jakkoliv je jinak nesnesitelný, při meči málokdy mluví a tak je to dobrý spolubojovník.

Václavovi přijde, že se nemůže unavit, ze strany na stranu se kolem sebe ohání a i když Říše ten meč odrazí, vidí v chlapcově tváři úžas nad tím, jak rychlý najednou je. I když meč na meč Čech nemá šanci, jeho pižlátko proti korunovacímu meči na nic, takhle je to jenom otázka času, kdy ho Václav zasáhne do ramene. Krev se řine po Václavově ruce, ale ten jen směje, ví, že s Bohem na jeho straně, je k nezastavení.


Roderich s Gilbertem se asi po půl hodině vrátili, oba překvapení hudbou linoucí se z pokoje. Rakušan zo pozoroval s naprostým úžasem ve tváři. Nebylo to, jako když hráli s Českem spolu, v tomhle bylo víc síly a zároveň ta hudba byla rychlejší a ráznější. Václav kmital smyčcem příšernou rychlostí, že mu hrozilo prasknutí strun a na čele se mu tvořily kapky potu. I tak ale vždycky s nástrojem vypadal nezvykle kultivovaně, šikovné prsty přeskakující ze strun na strunu s absolutní elegancí, která Rodericha před mnoha lety přinutila vyzkoušet je i na jiné věci.

Gilbert měl oči jenom pro Ludwiga a dmul se vedle Rakouska pýchou. Měl proč, i když Ludwig působil na první pohled hrubě, ta jiná, vzdálená přitažlivost ukrytá v nepotlačované síle s kterou bil prsty do kláves, z něj sálala na sto honů. Roderich byl rozhodnut ovlivnit toho chlapce a jednoho dne odstranit ty hrozné škody, co na něm Prus napáchal. Rakousko v něm viděl velké věci a v té chvíli mu nezáleželo, že bude muset o něj s bojovat znovu s Pruskem. Téměř se na to těšil.

Když skončili, všiml si Roderich ještě něčeho. Václav byl udýchaný a úsměv na jeho rtech se změnil - jeho tvář se oztáhla v jakýsi obrovský samolibý úšklebek, který mu pomalu nahnal husí kůži. Najednou si uvědomil něco velice znepokojivého - něco co tolik let odsouval stranou. Pryč byly doby, kdy tu Čech chodil se svěšenou hlavou a zíral hodiny do zdi, doby kdy si sčesával vlasy dozadu po jeho vzoru. Zatímco řešil důležitější věci, začal mu odpovídat na rozkazy česky, nejdřív z trucu a neohrabaně, ale za pár let už německy mluvil, jen když se mu zachtělo. Jeho odpor nebyl tak silný jako tenkrát, místo toho se stal kluzký jako had, kapr v politické vodě, ve které Roderich uměl tak dobře plavat a nevědomky v ní naučit kraulovat i Česko.

Když ho tu viděl sebevědomě stát, arogantní úsměv na tváři a oči jenom pro Německo, jako tenkrát pro Říši, věděl, že nad ním ztratil kontrolu. Mohl jen žárlit na Německo, které po něm ponese otravný úděl v roli Václavova úhlavního nepřítele, znovuvzkříšeného dělat mu problémy.

Při pohledu na Německo se ale usmál. A ten o tom nemá ani tušení...

můžete číst celé i na ao3 (zadejete do vyhledávače archiveofourown + spraklingdali a mělo by vám to najít, takhle stránka ze záhadných důvodů nepodporuje jak linky tak ani obrázky)