celý příběh si můžete prečíst na ao3 když si dáte do vyhledávače archiveofourown + sparklingdali :)

Reichsrat, Vídeň, 1870

Václav přimhouřil oči, když uviděl vycházet Německo z dveří sněmovny. Doslova musel sevřít ruce v pěst, aby se mu netřásly vzteky.

Němečtí liberálové tohle nikdy nedovolí.

Bismarck nemá zájem o žádné české vyrovnání.

Berlín nám jasně sdělil nesouhlas.

Maďaři odmítají něco takového.

Bylo mu to všechno jedno. Jediné, na co dokázal pořádně myslet, byl Ludwigův nezaujatý pohled, na modré oči, které na něj celou tu dobu zhlížely s povýšeností, která byla Václavovi až moc dobře známa. Myslel, že pukne vzteky. Doslova veškerá stará nenávist, kterou si kdy vytvořil k první říši, se spojila do nenávisti k té druhé.

Němec konečně zaregistroval jeho upřený pohled, a protože nebyl někdo, kdo na sebe nechal ostatní takhle nenávistně zírat, pomalu přišel k Česku. Ne že by nečekal, že bude naštvaný.

"Tohle znamená válku," řekl mu Čech vražedným hlasem.

"Tak dobře," odpověděl Ludwig, kterému Václav teď popravdě přišel spíš pro smích. Jeho nezájem a klidnost samozřejmě doháněla Václava k šílenství.

"Já to kurva myslím vážně!" Přiblížil se k Německu. Ten se od něj mírně odtáhl, bez jakékoliv chuti tu s ním hrát přetlačovací hry. Neměl taky proč, jeho a Roderichova vůdčí pozice v monarchii zůstala neohrožena. A Čech, nehledě na jakýkoliv výstup si zde připravil, to neměl absolutní šanci teď změnit.

"Nemám na to tvoje divadlo čas." Snažil se ho setřást. Ne že by lhal, na rozdíl od někoho měl opravdu práce až nad hlavu. Káčet v šlepjejích jeho předchůdce bylo někdy až vyčerpávající, zvlášť když každý z jeho rodiny měl pro něj jinou radu. Ludwigovi si někdy přišel, že mu není dvacet, ale sto.

"Opovaž se mi ještě jednou přijít do cesty. A opovaž se dělat si zálusk na cokoliv, co je mé."

Ludwig se po něm jen mlčky díval a pak se otočil, majíce se na odchod. Už toho bylo dost, vážně ho teď jen otravoval. Něco ho ale přimělo se zastavit.

"Uvidíme, co všechno je tvé," řekl.

Ticho, které pak nastalo, mu přivodilo až podivné vnitřní potěšení. Neznal vlastně pořádně Česko, ale jejich roztržky v pralamentě, mu bohatě stačily, aby si o něm udělal dost dobrý obraz. Jediné, co se na něm dalo obdivovat, byla hra na housle (a jiné nástroje, které si čeští poslanci do sněmu při obstrukcích nosili). Někdo by možná mohl obdivovat jeho dvouhodinové proslovky, kterými svým monotóním hlasem rád bojkotoval hlasování, ale Ludwig mezi takové lidi rozhodně nepatřil Nebylo to tak, že by ho nenáviděl, ale kdykoliv mluvil se svými krajany v Čechách, měl občas pocit, že by vážně potřeboval, aby mu Roderich ukázal, kde je jeho místo.

Po chvíli ticha uslyšel takové prásknutí dveřmi, že se celá budova snad otřásla. Bůhví proč se usmál. Byl to vážně strašný komediant. Teď ale měl důležitější věci na práci. Musí se postarat, aby na nej byl Gilbert hrdý.

O pár měsíců později bylo Německo konečně sjednoceno.

1872, Horní Rakousy

Václav vyčerpaně dosedl do trávy, provázen Rastislavovým unaveným smíchem.

"Nevedel som, že si taký rýchly!"

"No dělej, klidně si na to zavtipkuj," snažil se Čech znít na oko uraženě, ale i přes to nedokázal smazat úsměv ze rtů. Když se odpoledne plížil z domu, měl náladu na bodu mrazu a vyprávění o jeho nezáviděníhodné politické situaci mu ji nevylepšilo. Rasťo také nevypadal zrovna vesele, i když nic rozumného o tom, jak je u nich doma, z něj stejně nedostal.

Každopádně projížďka, která se velmi brzy změnila v závod a následovanou dvouhodinovou hádku o tom, kdo vlastně vyhrál, jim oběma zvedla náladu. Venku bylo konečně zase hezky a tak si svlažili nohy v nejbližším potůčku a bavili se tak nějak o všem možném. Václav by byl schopný tlachat o ošklivosti Ludwigovy tváře do pozdních večerních hodin, ale přeci jen se rozhodl ještě jednou zkusit ze svého bratra něco vydolovat, ohledně jeho politických snah doma.

"Tak co?" Odmlčel se. "Mluvil si s Erzsébet?"

Rastislavova tvář ihned potemněla a Slovák si odfrkl. "No samozrejme! S ňou sa ale ani nedá rozumne jednať. Ona si proste teraz myslí, že ju nenávidím." Ušklíbl se hořce. "No, v tom má pravdu. Ale toto všetko predsa nerobím z nenávisti voči nej."

Václav se zamračil. „Podle mě bys měl přitvrdit. Musíš si jít víc za svým, však si viděl, jak byla rozzuřená, když jsi vytáhl proti ní! Podle mě jsi na ní příliš měkký." Zamyslel se na moment. "Nebo ti možná dělá problém, že to je ženská."

"Ženská?" Rastislav zalapal po dechu. "Ty o nej hovoríš, ako keby bola obyčajný človek!"

„Všichni jsme napůl lidi. To nemůžeš popřít, kdybychom nebyli, měli bychom o tolik jednodušší životy, že si to ani nedokážeš představit."

"A tým myslíš čo? Keď si v kaši, je to úplne rovnaké. A práve tá ľudská stránka nám vždy dovolí na chvíľu sa odpútať od toho, kto sme." Rastislav se rozhodl nechat si pro sebe, jak ho myšlenky na odpoutání od toho, kdo je, začaly v poslední době čím dál víc děsit.

Václava jejich diskuze očividně hodně vzala. Co se týkalo jejich odlišnosti od lidí, málokdo z nich to považoval za nudné téma a těžko byste hledali nějakou dokumentaci, která by plně vysvětlovala jejich podstatu, fungování a hlavně tedy proč tu vlastně jsou.

„Myslím tím, že můžeme mít dvoustranné pocity. Jako že můžeš milovat někoho, koho současně nenávidíš. Vůbec schopnost lásky, soucitu i přátelství - to je pro nás spíš utrpení. Bez těhle věcí bychom byli daleko šťastnější."

"Je pre teba naše priateľstvo utrpenie?" Nazdvihl Slovák pobaveně obočí.

„Spíš jsem myslel, jestli jí třeba stále trochu nemiluješ." Zkřížil si Čech ruce na prsou.

Rastislav se musel několikrát zhluboka nadechnout a zavřít oči, aby tu na něj nezačal ječet, jestli se třeba náhodou nezbláznil.

"Tak to sa hrozne, hrozne mýliš. Ja som ju nikdy…," ty slova mu ale rychle uschla na jazyku. A to čo si mi tu povedal je aj tak nezmysel! Nemôžeš milovať niekoho, koho zároveň aj nenávidíš. To za prvé nedáva zmysel a za druhé je to pre nás nemožné - skôr než tú lásku častejšie cítime nenávisť."

Václav se zamračil. "Řekni mi prosím tě, kolik lidí jsi za svůj život tak nenáviděl?"

Rastislav se zamyslel a začal v duchu počítat, což si Václav ovšem vzal, jako že neví a proto pokračoval dál. "A kolik jsi měl upřímně rád? Nebo mi chceš říct, že jsi Moravu neměl rád jako dítě? Že jsi nenáviděl mě, Felikse a ostatní z naší rodiny?" Dotíral na něj, lehce nakrknutý, protože Rasťo vůbec nevypadal, že ho poslouchá.

"Ale samozrejme že som ju mal rád!" Ohradil se Rasťo. "Stále ju mám - ale úplne inak než ty!" Dodal k tomu podrážděně.

Václav se najednou začal nekontrolovatelně usmívat. „Tak ty na nás dva žárlíš, že jo?!" Rýpnul si.

"Čože?! No to teda vôbec nie, ako keby som s ňou vôbec chcel niečo mať a… a s tebou!" Vykulil na něj oči, jako kdyby mu řekl, ať skočí z mostu. "To by som skôr mal žiarliť na Rakúsko, že?" Přisadil si s úšklebkem.

To Česko ihned umlčelo a jeho úsměv pěkně zhořkl. „No tak vidím, že víš všechno," konstatoval suše.

"Všetci to vedia, Václav, preboha čo si myslíš, že som idiot," kroutil Rastislav nevěřícně hlavou směrem k obzoru. Začala mu být pomalu zima, a proto vytáhl nohy z vody a otíral si je o trávu.

„Nikdo si nemyslí, že jsi idiot, jen mě nenapadlo, že bys na něco takového normálně myslel, víš eh… vzhledem k tomu, že jsi zůstal stranou od těhle politických..." Začal Václav nervózně plácat, když si obouval boty.

"Mne je úplne jedno s kým si ty trtkáš!" Odbyl ho Rasťo rychle. Václav k němu zvedl překvapeně oči. Očividně překonal svoje počáteční zaskočení, protože z něj začal vycházet tlumený smích. Rasťo ho chvilku pozoroval, s výrazem, který měl říkat, že jemu by na jeho místě tedy rozhodně do smíchu nebylo. Ale i on sám si potom uvědomil, jak hloupé to celé bylo. Co si o něm Čech proboha myslel? Že se jeho trvalé sídlo nalézá v klášteře?

Stále byl toho názoru, že do Václavova blbého vkusu mu nic není, i když to sám moc dobře nechápal. Kdyby to byl někdo z jejich rodiny, ale…Rakousko?

Taká trieska to je, ešte napoly slepý.

Navíc Rakousko a Česko se přece neměli rádi, tak proč by s ním něco takového dělal? Kdo s tím začal? Byl do něj Václav zamilovaný? Byl to ten důvod, proč tolik lpěl na setrvání v monarchii? No Rastislav toho měl opravdu spoustu, na co by se ho jednou rád zeptal.

Po tom, co si závod nahoru na kopec zopakovali, se usadili v trávě na jejich obvyklém místě s výhledem na Roderichův dům. Václav měl stále v hlavě pěkný galimatyáš z Rastislavových slov. Takže o tom už dlouho ví a přesto mu nevadí jeho společnost. Nevadí mu to dokonce natolik, že ho vyhledá i za dne, kdy s ním nechce o ničem vážném ani politickém mluvit. V podstatě jede takovou cestu, aby tu s ním mohl rajtovat po lukách, když moc dobře ví, že cokoliv, co si chtějí říct, mohou učinit za měsíc v Praze. Všechny ty úsměvy, úšklebky a spiklenecká kývnutí, kdekoliv se potkali (pokud tedy zrovna jeden z nic nebyl uražený), mu teď začaly v hlavě hrát dost veselou písničku. Úsměv, který se začal objevovat na jeho tváří, začal nabírat nebezpečných šířek.

Rastislav byl v současné době po Moravě jeho nejbližší přítel. A jestli teď začně přemýšlet něčím jiným než mozkem, tak by mohl počet svých nejbližších přátel dost rychle snížit. Navíc ho Karolína otipovala dobře, Rasťo byl přesně ten typ, co mu byl schopný dát v amoku po hubě. Kdyby ale byl ženská...

No, tak to už bychom si několik let nejenom povídali.

Václav si ve svojí ješitnosti nedokázal představit, že by se tajně scházel s nějakou ženou po desetiletí a ani jednou se s ní nepokusil vyspat. Rastislavův ženský protějšek by byl jistě kus, usmál se pro sebe při představě světlovlasé divoženky s jeho bouřlivou povahou.

Podíval se na svého přítele, který se vedle vyhříval na slunci. Zase měl na tváří ten jeho úsměv a Václav si představoval, jaké by to asi bylo, kdyby se ho dotkl svými rty a...a kompletně se kurva zbláznil.

Doteď to měl všechno pod kontrolou (nebo si to alespoň myslel), jenomže dnešní den a Rastislavovy řeči mu vsadily do hlavy falešné naděje.

"Václav, nepremýšľaj veľa, aby ťa to potom nebolelo," ozvalo se vedle něj ustaraně.

Václav se ušklíbl. "Určitě to nebolí tak moc, jako dvojnásobná prohra."

"Chceš si to zopakovať? Alebo sa bojíš, že ťa tentokrát šťastie opustí?"

Václav spolknul pár slov o něčí neschopnosti přiznat prohru a jeho výzvu opatrně odmítl s tím, že už ho bolí nohy a tak zůstali sedět.

Rastislav znovu přemýšlel nad Václavovými slovy, když za ním dnes po obědě přišel. Bylo to špatné, protože pokud by Česko dostalo nějaká větší práva, mohlo by to znamenat zlepšení i pro ostatní Slovany a ve vší upřímnosti, hlavně pro něj. Jen jedna z mnoha věcí, které se absolutně nevyvíjely tak, jak by chtěl.

Jediné, co jim očividně přálo, bylo počasí. Slunce na chvíli opět vyšlo mezi mraky, až to vzbuzovalo dojem, že je opět léto. Václav vedle něj seděl opřený o strom a mhouřil oči směrem k paprskům. Rasťo cítil na kůži to příjemné teplo a zavřel oči. Měl léto rád a bude to trvat ještě mnoho let, než si přestane zimu asociovat se smrtí a všeobecným nedostatkem. Nátáhnul se do trávy a Čech se k němu pomalu přidal.

Na Václava to bylo až až. Rastislav se tu na slunci rozvaloval jen pár centimetrů od něj, oči zavřené, koutky úst požitkářsky zkroucené nahoru a on měl takovou strašnou chuť vrhnout se po něm a smazat tak jednou provždy všechny jejich hádky, neshody a ošemetné situace, zadupat stovky let, které strávili od sebe…a jak jinak lépe se dá zpečetit dobré přátelství mezi národy než nevázanou souloží na půdě jejich úhlavních nepřátel? Ve Václavových představách to byla doopravdy jenom řečnická otázka, a když nad tím takhle přemýšlel, cítil, jak se mu do určitých částí těla vlévá krev. Poškrábal se nervózně na tváři, jako kdyby tím mohl skrýt svoje narůstající vzrušení. To byl prostě fakt, chtěl ho, možná ze zvědavosti, možná že prostě nikdo jiný nebyl jako on. Pomalu ho už začaly vzrušovat i ty představy, kdy se na něj jeho kamarád svalí a dává mu do držky. Musel ale něco udělat, protože jedna věc je svíjet se s rukou na tváři po zemi a druhá věc je pokukovat tu po něm se stanem kalhotách.

Pomaličku po milimetru se sunul po trávě a litoval, že nebyl alespoň trošku v náladě. Mohl by tak svoje chování na něco svést, třeba kdyby počkal na návštěvu nějaké předem vytipované krčmy…

Jeho brzo-nebude-kamarád otevřel oči a podíval se ohromeně na něj. Potom se jeho zorničky rozšířily v náhlém pochopení a Václav ve strachu, co vzejde z těch napůl otevřených úst, se k němu přitiskl a vlepil mu pusu hodnou tak věku, kdy se to učil.

Rastislav se na něj z trávy díval stále překvapeně, ale neodtáhl se a v jeho tváři se neobjevilo znechucení. Spíš dostával trošku rudou barvu, i když oproti Václavově tváři musel snad vypadat i bledě. Čech se rozhodl raději nečekat, než si to rozmyslí a vrhnul se po jeho ústech ještě jednou, tentokrát s mnohem větší kuráží.

Ve chvíli, kdy Rastislav ucítil Václavův jazyk v puse se v něm něco zlomilo a on se vší silou opřel rukama o zem a vzepřel se jeho váze. Václav byl natolik vyvedený z míry, že ztratil balanc a svalil se vedle do trávy jako pytel brambor. Rasťo se na něj okamžitě obkročmo vydrápal, při čemž Česko čapnul za límec a s divokým pohledem si ho přitáhl k sobě. Václav byl pod ním celý rudý, oči vykulené, sledujíce ho se svatou hrůzou a dokořán otevřenými ústy. Rastislav jen těžko mohl ignorovat určitou vyburcovanou část Václavova těla, na které ne zrovna pohodlně seděl.

"Čo si myslíš, že robíš!" Zatřásl s ním, zatímco Václav naprázdno otevřel a zavřel pusu. Nakonec pustil límec, za který ho držel a Čech opatrně zvedl ruce a chytnul ho za boky, ve snaze ho od sebe odtáhnout. Rastislava tahle akce bůhví proč příšerně vytočila a přirazil ho rukama k zemi, najednou si ale až příliš vědom toho, co to s ním dělá.

Chvilku na sebe vyjeveně zírali. Václav se znovu pokusil nadzvednout, ale Rasťo mu to nedovolil a jen přitvrdil stisk na jeho pažích. Jeho bratr se ovšem jen tak nevzdával a znovu s ním nějakou dobu zápasil, i když Rastislav pomalu začal mít silné podezření, že se ho vlastně vůbec shodit nesnažil. Krom toho opravdu netušil, jak dlouho ještě zvládne předstírat, že mu taky nestojí.

Václavovy oči, jako by mu četl myšlenky, sjely k jeho kalhotám a Rastislav doslova cítil, jak mu rudnou uši, když se na něj Čech ze země vědoucně ušklíbl.

Rasťo se v tu chvíli velice spontánně rozhodl mu ten samolibý úšklebek ze rtů rychle smazat. Doslova se vrhl Václavových ústech, a ten je okamžitě otevřel, jak kdyby jen celou dobu čekal, až přijde k rozumu. V rychlosti do něj trochu narazil zuby, ale Václavovi to asi moc nevadilo, protože se k němu přisál rty a Rastislav musel zavřít oči, když znovu ucítil jeho jazyk ve svých ústech. Téměř automaticky se k němu tělem přitiskl. Václavovo náhlé nadechnutí znělo napůl jako sten, který byl ale okamžitě hrubě umlčen Rastislavovými ústy.

Kdyby tohle zkoušel na ženskou, asi by mu to neprošlo, ale Václav pod ním zalapal po dechu a když se po něm podíval, viděl, že jeho hrubost a přemrštěná horlivost na něj působila přesně naopak. Na Rastislava toho bylo všeho náhle nějak moc, všechny tyhle zvláštní pocity byly nové (něco, co si bude v hlavě opakovat tisíckrát, dokud tomu sám neuvěří), ale i přes to byl v hloubi duše podivně klidný, jako kdyby na tom všem vůbec nebylo nic překvapivého.

Byl tak zahleděný do jeho očí, že když se v nich objevil potměšilý záblesk, nestačil se ani pořádně vzpamatovat a už to byl on, kdo se válel v trávě, zatímco Václav na něm seděl s širokým, vítězoslavným úsměvem. Bylo to skoro, jako by spolu znovu soutěžili a Rastislava to lehce pobouřilo, že by se nechal takhle jednoduše přeprat.

Václav ho ale nenechal moc přemýšlet a začal mu nemotorně vyrvávat knoflíky z děr od kabátu, než mu ho pohodil někam za strom. Podobně naložil i se svým. Když už oba byli jen v košilích, Čech se zastavil, jako by si chtěl vychutnat ten pohled na Slovensko rozcuchané v trávě s křížkem blýskajícím se na hrudi a úctyhodnou boulí v kalhotách. Kousl se do rtu, když se k němu shýbnul a dlaní mu několikrát přejel přes rozkrok a potom nenechavě stiskl. Zasténání, které uslyšel, ho donutilo bez okolků rozepnout Rastislavovy kalhoty a sevřít jeho naběhlého ptáka v ruce. Rychle si na něj znovu lehnul a Rasťo ho přivítal značně hladově, krom toho, že k němu začal pánví nestydatě přirážet. Václav se ho doslova nemohl nabažit a bez toho, aby přestal v jeho líbání, se snaží uvolnit si i svůj vlastní pásek, při čemž mu Rastislav zapáleně pomáhal.

Jakmile se ho Rasťo konečně dotknul, vyšla mu z úst bezděčná nadávka, která ovšem neměla s negativními pocity absolutně nic společného, i přes to, že u toho byl trošku nemotorný. Další jeho hlasité protesty byly umlčeny Rastislavovými ústy, která už ale taky odpovídala dost zadýchaně, hlavně kvůli tomu, že konečně synchronizovali svoje pohyby. Bylo v tom něco nádherně zakázaného, jako když dva kluci vyvádějící nějakou společnou lumpárnu, při které kdyby byli chyceni, tak by byli příšerně potrestáni. Václav nemilosrdně přirážel k jeho tělu a užíval si, jak na sebe naráží a třou se doslova do té chvíle, kdy to bylo úplně k nevydržení.

Rasťo už dávno nepřemýšlel nad tím, co dělá, a jediné co registroval, byl Václav se svými vzdechy, snažící se sevřít oba jejich ptáky v rukou. Sám se udělal poměrně rychle, a když už cítí i Václavovo péro vadnout v ruce, podíval se po něm, stále ještě neschopný řádně popadnout dech. Václav cítil, že musí něco udělat a tak ho znovu políbil na rty, tentokrát lehce, bez jakékoliv touhy někam spěchat. Když se od něj oddálil, Rasťo se na něj dívá s pootevřenými ústy, jako kdyby zčistajasna pořádně nevěděl, co říct.

"Dobrý, ne?" Zeptal se ho a Slovák na moment vypadá, že nevěří, co slyší. "Na to, že… že jsi tohle ještě nedělal, mi to přišlo moc dobrý." Pokračoval Václav a podrbal se ve vlasech, kalhoty už dávno zapnuté a košili jedním rukávem oblečenou. "Nebo… dělal?" Zúžil podezřívavě oči.

"Nie." Odpověděl mu konečně Rasťo a stoupnul si, aby mohl pořádně zapnout svoje kalhoty.

"Musíš mi slíbit, že z toho nebudeš vyšilovat. Víš… jako když já jsem začínal s Roderichem-" Zarazil se, když uviděl Rastislavův zamračený obličej nad zmínkou Rakouska.

"Prečo by som mal šalieť?" Ptal se s určitou podrážděností v hlase. Svraštěné obočí ale po pár skundách zmizelo, když jeho oči sklouzly k Václavově rozhalené košili. "A toto máš od koho?"

Česko v prvním okamžiku rozhodil ten zvědavý tón, úplně v tom shonu dostat Rastislava z ošacení, zapomněl, co se skrývalo pod jeho. Potom se ale chytl za lemy košile a zachmuřeně si ji začal zapínat. Chvílí předstíral, že se dívá směrem k domu Rakouska, než dodal: "Radši bych to nechal na jindy."

Slovensko to nesmírně překvapilo, protože to bylo poprvé, co Čech nevyužil možnost vymluvit mu díru do hlavy a místo toho si hrál na tajnůstkáře.

"Ja len, že to vyzerá pomerne čerstvo." Dostal ošklivou předtuchu. Zatímco on si nechával dávat od Maďarska facky, jeho přítel možná prošel tvrdší odvetou, než čekal. Bylo mu na chvíli špatně z toho, jak považoval dům Rakouska za otrocký luxus, kde odměnou za zahození trochy hrdosti žilo Předlitavsko jako nižší šlechta.

"Je to přes dvě stě let staré." Zamulal Václav trucovitě. "A myslim, že pokud sis toho nevšiml před chvílí, nemusíš z toho teď dělat velkou vědu."

Rastislav téměř nevnímal jeho nevrlý tón, protože byl kompletně ohromen.

Dvesto rokov! Pritom to vyzerá, ako keby sa to zrovna zahojilo.

"Rád by som vedel, koho si tak držíš pri srdci."

Václav k němu stál zády, ale když se otočil, na tváři se mu znovu objevil úsměv a oči mu jenom jiskřily, když se díval na Slovensko.

"Tak zrovna na Rajch opravdu žárlit nemusíš."