1875, Horní Rakousy

Byla druhá polovina srpna a počasí natolik pěkné, že se rozhodl vystoupat sem s drobným předstihem pěšky. Znovu se vracel na jejich obvyklé místo u stromu, který už měl téměř deset metrů a Václav se o něj opíral zády, pozorující sídlo dole pod kopcem. Myslel u toho na Rastislava. Mluvil s ním naposledy před rokem a upřímně se na něj už touhle dobou těšil. Během posledních let se spolu vídali jen krátce, bez toho aby si mohli pořádně zopakovat předešlou epizodku, i když Rasťo mu dával dostatečně najevo, že na to nezapomněl a občas, když se někde ocitli sami, ho vítal s něčím, co lehce přesahovalo bratrský pozdrav. Václav se musel usmívat, kdykoliv na to pomyslel.

Rastislav se konečně na koni vynořil mezi stromy. Václavův úsměv se ještě rozšířil, když ho viděl, jak si to s malým rancem šinul k němu, hnědáka už dávno uvázaného k borovici na okraji cesty.

Naposledy, když spolu mluvili v Prešporku, měl trochu podlomenou morálku, i když Rastislav pokud šlo o politiku nebyl v dobré náladě už od schválení národnostního zákona, který proklamoval, že v Uhersku žije jen jediný uherský národ a to Maďaři. Soucítil s ním, ovšem jeho soucit byl Slovensku úplně k ničemu a Václav jen velice těžko mohl nějak vážně mluvit do zákona země, které ani nebyl součástí.

Sám ale nedokázal necítit trpký osten závisti nad tím, jak Erzsebét dokázala Roderichův favoritismus dotáhnout tak daleko. Kéž by si on mohl vyhlásit jednu českou národnost - o tom se mu s jeho pravomocemi mohlo leda tak zdát. I když by musel sebrat určitou otrlost, aby tři miliony českých Němců prohlásil za Čechy, ačkoliv jak mohl vidět u svého východního souseda, byla i taková šílenost možná. Rastislav ho mezitím pozdravil, oproti předchozím setkáním poměrně chladně, a dosedl vedle něj do trávy.

"Jel jsi až z domova?" Ptal se Václav a jeho přítel přikývnul, zatímco si upravoval lem kabátu. Vypadal mírně řečeno strhaně, tmavé kruhy pod očima a vyčerpaný výraz ve tváři.

"Něco jsem ti přinesl," vytáhl knížku a strčil ji Slovensku pod nos. "Heyduk byl málem v rozpacích, když jsem mu řekl, že ti ji chci osobně dát." Rasťo si vzal knížku do ruky a přečetl si název. Slabě se usmál, než si ji uložil do vaku.

Jeho úsměv ale okamžitě zmizel, jakmile Čech znovu otevřel pusu: "A jaká je situace u vás?"

Rasťo uhnul pohledem a Václav věděl, že se nezlepšilo absolutně nic.

"Je to oveľa horšie, než som si myslel, že to bude." Rastislav bůhví proč cítil po vyslovení těch slov úlevu. Netušil proč, jeho problémy to nevyřešilo, ale alespoň ho to přestalo na chvíli tolik svírat. Ten další příšerný pocit ale nezmizel. A Rasťo měl strach, že bude v příštích letech jenom sílit.

Sáhl do rance a vytáhl flašku, ze které si víc než štědře přihnul. Cítil jak jím prostupuje teplo a chladný večerní vzduch mu přestal být nepříjemný. Potom láhev podal Václavovi, který ji s opatrností vzal a ochutnal. Rastislav čekal, že udělá obličej, ale Čech do sebe následně obrátil poloviční část toho, co měl před chvílí on a těžce polkl, ani se neotřásl.

"Poslouchám," řekl Václav a Rasťo se v hlavě vrátil k tomu, co mu vlastně chtěl říct. Radši si ještě vzal do ruky láhev a znovu si z ní lokl, než začal mluvit.

"Tri gymnáziá preč. V Banskej Bystrici bolo pomaďarčené. A aj s Maticou je koniec. Majetok zabrali… jednoducho nám všetko vzali."

To poslední už řekl jen doopravdy tiše a Václav se na něj díval s otevřenou pusou.

"Jak..? Takže ona už teď zavřela všechny střední školy? Ale jak ti mohla zabavit majetek Matice, vždyť to nebyly státní peníze, to bylo vaše!" Mluvil překotně. Rasťo vypadal podivně netečně s očima upřenýma na Roderichův dům. "Vždyť to nemá logiku," pokračoval Václav, "i ona potřebuje vzdělané lidi a-"

"Potrebuje vzdelaných Maďarov, ale Slovákov vzdelaných nepotrebuje," podíval se na Václava. Věnoval mu chabý úsměv, kterým ovšem jenom těžko zakrýval sklíčenost, která se mu odrážela v očích. "Celkovo mi dala najavo, že moja existencia nie je nijak vítaná."

Václav ztěžka polkl. Morava mu říkala o těch školách, ale že je zavřeli všechny, to musel přeslechnout.

Seděli vedle sebe a notnou chvíli se dívali na obzor, který vypadal díky letním červánkům sice krásně, ale ani jednomu z nich teď nedělal radost. Dlouho takhle popíjeli, při čemž nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Rastislav čekal, až Čech něco řekne, ale nestalo se tak. To ticho ho přímo drásalo. Proč sem chodil? Už takhle si připadal dostatečně uboze.

"Ani neviem, prečo som sem vlastne dneska prišiel." Povzdechl si. "Už zase mením bydlisko, vždy ma odtiaľ sledujú až k mojim známostiam a potom sa dozvedám, že im vojaci prehľadávali domy. Tak si hovorím, pôjdem do Viedne! Ale už mám toho skurveného sťahovania sa dosť. Čo som nejaký šašo, aby som lietal z miesta na miesto a schovával sa po vlastnej zemi?! Bola to moja zem a stále je! A ona…" Až teď si uvědomil, že na něj Čech zíral se špetkou znepokojení ve tváři, jako by moc dobře vytušil jeho hroutící se nervy.

"Je to tvoje zem. A jednou zase bude." Václav se mu díval do očí bez jakéhokoliv náznaku vtipu, i když to, co mu říkal, bezesporu vtip byl, myslel si Rasťo. "O to se přece snažíš, to jsi mi tenkrát říkal, že chceš pryč z monarchie."

"A ty nechceš?" Rastislavovi přišlo, že ta otázka vyzněla až zoufale. "Čo on ti dáva také úžasné, že mu chceš stále robiť sluhu? Prečo ne-"

"Já nechci být jeho sluhou!" Ohradil se okamžitě rozzuřeně. "Chci s ním mít rovnoprávné postavení.."

"Ako ona? Snáď si ho nechceš tiež vziať?" Ptal se ho Slovák nevěřícně, špatně zakrývající znechucení.

"Nejraději bych si vzal tebe."

Rastislav se začal smát tak nahlas, až se jeho smích rozléhal po celé louce. Václav se k němu nepřidal a jen se tiše usmíval.

"Možno sa rád trestáš, preto chceš zostať s Rakúskom a… vziať si mňa." Znovu se zasmál, ale byl to smích těžce nešťastný. Štědře se napil a oba pak dlouho zírali na zapadající oblohu.

---

Rastislav se natáhl do trávy. Zavřel oči a konečně nechal únavu úplně prostoupit svoje tělo. Cítil se opilý a chtělo se mu spát.

Václav vedle něj zvedl láhev a s velkým zklamáním zjistil, že je úplně prázdná. Rastislav jí totiž likvidoval dvojnásobnou rychlostí než on a to, jak sebou před chvílí plácl na zem, nenasvědčovalo, že by byl pálence kompletně odolný. Rastislav ho v tu chvíli vytrhnul z uvažování a něco nesrozumitelného zamumlal.

"Rasťo, je ti dobře, seš unavenej...," Václav se zarazil, když se k němu přisunul. Nevypadal takhle zblízka dobře, oči nějaké skleněné a vůbec byl celý bledý. "Možná kdyby ti nebylo dobře, tak bych tě mohl nějak dostat k nám a-"

"Ja… nie… s tým mi nepomôžeš. Som unavený, ale… nie je to tá únava, čo myslíš." Snažil se znít normálně, ale hlas ho na konci zradil.

Václav ho tiše sledoval a ani trochu se mu to nelíbilo. To, jak se tu úmyslně ožral, ani jeho řeči. "Jaká únava?"

"Mám… chcem spať. Ale nemôžem, pretože…" Nevypadal, že by tu větu někdy hodlal dokončit.

Václav si nechtěl přiznat, že věděl přesně jako Rastislav, o co zde šlo. Nemohlo to už dojít do takové fáze. Hodně pil a možná, že dnešení den byla pro něj taková poslední kapka a proto z něj jdou tyhle slova.

Ať se stalo v poslední době cokoliv, tohle chce dlouhá léta než...Ví to ale ona vůbec, že ho tímhle chováním pomaloučku zabíjí? Každý rok kousek kousek po kousku zapomene jedno vlastní slovo. A co pak? Jako krizi osobnosti bude mít Slovensko?

Václav zavřel oči. "Rasťo? Pojď sem. Pojď sem prosim tě."

Rastislav nejdřív stále zíral nehybně před sebe, ale s posledními slovy se v něm asi něco zlomilo a přisunul se k Václavovi, který ho okamžitě obejal. Napůl čekal odstrčení, nervózní úsměv a vyhýbavé 'nie, to netreba'. Rastislav ale až příliš lnul do jeho rukou, takže si ho přitáhl ještě víc k sobě, aby se mu mohl řádně podívat do očí.

Václav netušil, co by měl udělat, věděl jen, že nesnese ten zlomený pohled ani vodnaté oči. Ne u něj, kdo byl pokaždé tak odhodlaný, když s ním mluvil, nehledě na to jak byla situace špatná.

Pár sekund se mu díval do očí. Když k němu Rasťo znovu přiblížil ústa, odtáhl se od něj trochu. Chtěl se ho zeptat jestli... ale Rastislav si ho hned přitáhl zpátky k sobě. Podle toho jak drtil jeho rty pod svými a prsty tiskl látku jeho kalhot odtušil, že je zbytečné se ptát.

Chutnal alkohol z jeho úst, a když se nadechl, naklonil se aby ho lehce políbil zpátky a opřel si svoje čelo o jeho. Rastislav měl zavřené oči, když se Václav o něj otřel tváří a zašeptal mu do ucha: "Neboj se, já tě nenechám se bát. Já...," vydechl, když ho k sobě Rasťo přimknul ještě víc. Cítil jeho ruku, jak se mu probírá ve rozcuchaných vlasech. Bylo to jiné než minule, byl jemnější a opatrnější a Václava se v té chvíli zmocnil náhlý pocit nervozity v žaludku.

Pomalu mu začal rozepínat knoflíčky u košile, zatímco Rasťo se rozhodl zbavit oblečení i jeho. Václav mu zasněně přejel rukama po hrudi s myšlenkami na neporušenou kůži, než si všiml šrámu na boku a tak tak odolal prstem po něm přejet. To už ho ale Rasťo táhl zpátky k sobě.

Znovu chutnal jeho rty a sotva popadal dech, když mu Rastislava ruka sjela k rozkroku, kde ho prsty zkoumal přes látku a potom ho nemilosrdně stiskl. Václav zalapal po dechu, když mu potom Rastislavova ruka vjela do kalhot a holými prsty ho sevřel. Opřel se rukama o trávu a snažil se nemotorně zbavit košile, když v tom Rasťo natáhl prst jedné ruky k Václavově šrámu, zubícího se na něj mezi těmi pár chloupky, které měl na hrudi.

„Nedělej si s tím hlavu," řekl mu a přál si, aby se jeho přítel rychle věnoval něčemu jinému. Rastislav se zamračil. "Povím ti to jindy, jo?" Zněl téměř prosebně, zatímco ho stisl v ramenou a svalil je oba na zem. S Václavovými rty na svých Rasťo rychle na tajemství, která před ním Čech držel, zapomněl.

Pohled Slovenska se Václavovi líbil, cítil, jak prsty objímá svaly na jeho pažích, než se dostal ke krku, kde mu přejel lehce palci přes ohryzek a potom ho zase stáhl zpátky na sebe do trávy. Nemohl se nabažit líbání se s ním. Muž pod ním do toho totiž dával úplně všechno a nebylo nic, co by neplánoval vrátit, zjistil, když ho lehce kousnul do rtu a bylo mu to opláceno s ještě větší vroucností. To se už poměrně dost podepisovalo na jeho ptákovi a i Rasťo už měl ve svých kalhotech taky pěkně natěsno. Václav mu je bez okolků stáhl z nohou, mezi které se mu vzápětí vecpal. Olíznul si rty a Rasťo, který ho upřeně sledoval, ze sebe vydal nad tímhle gestem frustrované povzdechnutí, dokud ho Václav pevně neuchopil do ruky.

Rasťo nedokázal ani popsat, jak u toho vypadal, skloněný před ním se zadkem napůl vyčuhujícím z kalhot a se rty přejíždějícími po celé jeho délce. Musel se kousnout do rtu, aby tu nezačal obscénně vzdychat nad tím, jak moc velký rozdíl to je, když mu ho kouří někdo, kdo přesně ví, jaké pocity to přináší. To už poznal před pár lety, kdy ho Čech jako omluvu, že na něj nemá čas, v kočáru směrem do rakouského parlamentu málem přinutil vypustit duši.

Rastislava jeho bezprostřední přístup k sexu nesmírně okouzlil, nedělal z toho nic víc, než to bylo, a jejich přátelství to absolutně nepoškodilo. Naopak, po tom, co si vzájemně znečistili oblečení, mezi nimi zmizela veškerá ostýchavost a už to bylo pár let, co se naposledy pohádali.

Václav ho nechal na moment vyklouznout z úst a on měl co dělat, aby ho rukou nechytl za vlasy a nenatlačil si ho tam zpátky. Čech si povzdechl a vypadalo to, že se nad něčím zamyslel. Když se jeho pohled vrátil k Rastislavovi, oči se mu leskly tak hladově, že Rastislavovi naskočila husí kůže. Měl už tohohle zírání dost a natáhnul se k němu, pomohl mu úplně se vysoukat z kalhot a stáhl ho zpátky na sebe. Václava to nějak popostrčilo, protože se o něj začne okamžitě třít a znovu ho líbat stejně nenasytně jako předtím.

Rasťo si přišel pod tlakem druhého nahého těla na živu až moc, nějaké myšlenky na Maďarsko nebyly schopné alespoň pro tuto chvíli soutěžit s třením Václavova ptáka o jeho stehno. Václav k němu znovu přirazil s výrazem bolestivé koncentrace, jako kdyby to už nemohl vydržet. Rastislav s úžasem pozoroval, jak měl pevně stisknuté oči k sobě a sotva popadá dech. Natáhne k němu ruku, ale Václav se k jeho překvapení zvedl.

Úplně to ale asi pochopil, když se místo toho, aby si dal pár sekund na rozdýchání, sesunul níž. Václav neměl šanci si ho ani za ty roky pořádně prohlédnout, i když i teď jednal spíš instinktivně, než aby opouštěl Rastislavův pohled. Rasťo byl rudý buďto vzrušením nebo od chlastu, rty měl lehce pootevřené a pohled naprosto nejistý nad tím, kam jeho levačka putovala. Přejede rukou po stehně až k Rastislavovu ptákovi, který sebou nedočkavě cuknul a potom se znovu vrátil mezi jeho půlky, škádlící ho tam ledabyle prstem.

"Co by si řekl na to, kdybych ti ho tam strčil?" Řekl ochraptěle a podívá se na něj.

"Čo, že by si…" Rasťo moc dobře věděl, o čem mluvil, ale nějak si to v ten moment nemohl srovnat v hlavě.

Václav se mu na kolenou konečně pořádně vecpal mezi nohy, a přitiskl se k němu. Potom dodal: "Ze začátku je to... divný. Ale je to fakt dobrý - budeš se divit, vážně!" Vemlouvavě se mu u toho třel ptákem mezi nohama a Rasťo byl taky jenom člověk, takže natáhnul ruku, aby zastavit to prokleté cukání a pohonil si ho.

Václava to ani trochu nezastavilo a začne ho líbat na prsou, než mu do ucha zašeptal: "Vůbec to nemusí bolet. Seš teď dobře uvolněnej po tom chlastu a já fakt dám pozor jo, tak nemusíš mít strach..."

"Ja sa nebojím," chytnul ho za bradu a přitáhl ho k sobě. "Vážne si myslíš, že by ma toto malo vydesiť..," uchechl se a palcem mu přejde po špičce.

Václav mu přirazil do ruky a zamračil se. "Nejsem zrovna nejmenší!" Upozornil ho frustrovaně.

"Už som videl väčšie," poznamenal nevině. "Oveľa väčšie."

Václav na něj vypoulil oči a pak mu s pohoršeným pohledem odstrčil ruce od toho svého. "Ale žádnýho z nich si tam neměl, tak nekecej blbosti!"

Rasťo se začal slabě smát, ale Václav měl v té chvíli opravdvý problém být na něj naštvaný, obzvlášť když tu před ním takhle ležel celý tvrdý a zarudlý.

Rastislav si všimnl, jak si ho Václav prohlížel. Už ani nevěděl, jaké to bylo, vnímat vlastní nahotu před druhými lidmi a dneska ho poprvé po mnoha letech zavalil ten známý pocit studu a bezbrannosti. Dělalo to divné věci s jeho žaludkem, nelíbilo se mu to a zároveň to bylo až podivně příjemné. Když ho Václav znovu políbil, byl u toho tak jemný, že s každým dotekem se jeho tělem rozlévala kromě vzrušení také drobná nervozita. Cítil trochu jak začíná střízlivět a poprvé za tu dobu se sám sebe zeptal, co tu vlastně proboha dělá.

Když mu Václav znovu vsunul ruku mezi nohy, byl rozhodnut dívat se jinam, ale nevydržel to, bylo na tom něco tak zvráceného, že se musel pozorovat jeho rozpálenou tvář. Nebylo to nepříjemné, spíš zvláštní. Václav na to šel pomalu a poměrně zkušeně ho připravoval na sebe samotného, zatímco Rastislav přerývavě oddechoval s rukou na svém ptákovi.

Najednou sebou překvapeně trhl a ruka mu rychle sjela k Václavovu zápěstí a ten s potěšeným úsměvem pohyb zopakuje. Když z úst jeho přítele vzešlo další překvapené zasténání, věděl, že dostal správný směr. Snažil se pohyb několikrát zopakovat, zatímco se díval na Rastislavovu tvář, jak se to snaží v sobě držet. Václav si u toho myslel, že je to jedna z těch nejlepších věcí, co ve svém dlouhém životě viděl. Sám byl bez jakýchkoliv dotyků úplně tvrdý, a když mu Rasťo znovu roztřeseně sáhl po ruce, usoudil, že už je připravený. Plivnul si znovu do dlaně a v duchu se proklel, že si nevzal něco sebou. Už takhle ho to bude stát dost sebekontroly a bůh ví, že na to taky tímhle způsobem nebyl nijak zvyklý.

"V pohodě?" Zeptal se ho ještě. Rasťo vypadá, že je všechno, jen ne v pohodě, ale kývnul. Václav se k němu ještě naposledy natáhl a políbí ho, ve snaze trochu ho uklidnit, i když na tváři Slovenska se nedala poznat žádná nervozita.

Reaguje na to asi tisíckrát lépe než já.

Václava to v duchu úplně zahřálo, že by to mohlo jednoduše být jeho vlastní osobu.

Ze začátku to šlo překvapivě lehce, Rastislav s rukou přes oči a znovu s těmi zadržovanými vzdechy, než se zarazil a musel se kousnout do rtu, aby se ovládl.

"Uvolni se."

Žádná odezva.

Trochu z něj vyklouzl a sklonil se k němu. Rasťo si sundal ruku z očí a díval se na něj překvapenýma očima, než ho chytl za krk a políbíil ho. Václav ho líbal zpátky s úlevou, že si to najednou nerozmyslel a pomaloučku po centimetru do něj zajel celý. Téměř už zapomněl jaké to je, navíc ta představa, že byl první, koho nechal mu tohle udělat ho nutilo cítit se tak...

Ale to už se hýbal, ve snaze udělat to pro něj co nejbezbolestnější, stále ještě pěkně pomalu, i když sem tam Rasťo stejně zkroutil obočí.

"Uvolni, se," říkal mu znovu tiše. Přisál se mu ústy ke krku, kde nemilosrdně trápil jeho kůži a pomalu přírazy zrychloval, zatímco ruka, kterou mu ho honil, začala vlhnout. Nakonec do něj přirážel plnou rychlostí a Rasťo už nedokázal brzdit svoje vzdychání. Václav mu do ucha zafuněl ježíšikriste, když se sebe vydal něco, co snad muselo být slyšet po celé louce. Nikdy v životě nic takového nepoznal, ale ta rozkoš se doslova rozlévala po celém jeho těle, při každém Václavově přírazu. To ho přinutilo otevřít oči a dívat se, jak se do něj dostává, každý sval v těle napjatý a on náhle ucítil, že už je příšerně blízko. Zvyklý normálně zpomalit teď překvapeně pustil svého ptáka, ale protože Václav naopak snad ještě přitvrdil, rychle ruku vrátil zpět, aby si v poslední sekundě pomohl vystříkat se na břicho. Václav ze sebe vydal něco neidentifikovatelného a Rasťo cítilí, jak se po něm stále rozlévá ten pocit blaženosti a...

Václav ztuhl, zavřel oči a zalapal po dechu. Rastislav sledoval se sladkým zadostiučiněním, jak do něj ještě několikrát přirazil, než se vedle něj svalil jako pytel brambor a tam začal těžce oddechovat.

Václav se k němu natáhl a s drobným, na smrt vyčerpaným úsměvem pohladil Rastislava po tváři. Znovu udýchaně políbil a nemohl myslet nic jiného, než že vypadal úžasně, zadýchaný s rozcuchávanými, zpocenými vlasy a rudé skvrny, které měl na krku, by ho snad brzo donutily vzchopit se ještě jednou, kdyby to v tu chvíli bylo možné. I přes únavu se na něj Rastislav drobně spiklenecky usmál a Václav mu ten úsměv opětoval s rukou přejíždějící jeho hrudi. Chvilku jenom takhle leželi, než Čech zamumlal: "Měl by ses obléknout."

Rasťo několik sekund zíral na temnou oblohu a cítil, jak najednou kompletně vystřízlivuje. Rychle se natáhl pro pohozené kalhoty a bleskově si oblékl košili. Václav to měl daleko jednodušší a právě si na trávě vyrovnával kabát, když si všiml, že jeho kamarád vstal.

"Kam jdeš?" Zeptal se ho vyjeveně a Rasťo k němu překvapeně obrátil hlavu. Cítil se zmatený, řekl mu přece, že se má obléknout, tak co se teď diví? Měl chuť otočit se ke svému koni a ignorovat ho. Zamotala se mu hlava, jak se rychle zvedl. Začalo se mu to všechno v hlavě ošklivě mísit, vzpomněl si na svoje trapné vylití citů a teď...

Václav měl otevřenou pusu a nic nechápal. "Pojď sem přece." Ukázal na vlastní kabát na trávě. "Přece abys nenastydl ne? Tobě není zima?"

Rastislav na něj zíral a snaží se na sobě nedat nic zdát. Kleknul si vedle něj, ale to už byl Václav u něho.

"Rasťo." Objal ho. "Kam bys taky chodil, ty blázne," zašeptal mu do ucha a přitiskl ho k sobě ještě víc. Rastislav se nechal, snad jen aby neviděl, jak je až po uši rudý.

Když si lehli, zírali pár sekund na sebe a on nevěděl kam s rukama a nohama, dokud ho Václav nepřitáhl k sobě s jednou nohou zaháknutou mezi jeho.

Václavovi ta představa, že by odešel, úplně pocuchala myšlenky. Chtěl ho jenom na chvíli dostat z téhle pochmurné nálady, ale…to nebyl jediný důvod. Vždyť tohle chtěl udělat tak dlouho a myšlenky na jeho rozpálenou tvář, když bude v něm, ho provázely už pár desetiletí.

A měl ho rád samozřejmě.

Rastislav, vědom si toho, že hluboce zamyšlený Václav se chystal něco říct, ho pořádně objal zpátky a přitiskl si jeho hlavu na prsa. Jeho přítel se spokojeně usmál. Netrvalo to dlouho a oba se ponořili do sladkého spánku.

---

Ráno se Václav probudil se sluncem ve tváři, vyležené místo vedle něj prázdné. Posadil se, když v tom z něj sklouznul cizí kabát. Na chviličku sevřel jeho látku mezi prsty a se zmateným úsměvem si ho prohlížel.

Byl lehce dezorientovaný, ale když vstával, bral si ho s sebou. Nevnímal nic, nedělal si starosti s tím, jestli ho někdo takhle brzo ráno zpozoruje. Užíval si ten pocit štěstí, který mu jistě někdo brzy překazí, a myslel na někoho, kdo právě na koni uháněl lesem dobrých pár kilometrů odsud a měl dost podobné myšlenky.

celý příběh si můžete přečíst když zadáte do vyhledávače ao3 sparklingdali dvě století :) jsou zde i obrázky, které bohužel nepovoluje